Češi v Rakousku

Veronika Lubenská, Markéta Humlová, Michaela Malíková

Situace před vznikem Československa

Zhruba v polovině 19. století se migrace Čechů do Rakouska stala velkým fenoménem. Mezi hlavní cíle patřila hlavně Vídeň, Graz, Linec (Linz) a několik dalších měst. V této době byla velice rozšířená migrace řemeslníků a dělníků. Díky tomu, že Vídeň byla hlavním městem monarchie, se zde usazovali i vědci, úředníci, politici, umělci, řemeslníci z různých koutů českých zemí. Místní česká menšina se začala sdružovat do spolků a politických stran. Ke konci století zde byla vytvořena fungující menšinová síť, ve které se krajané mohli společensky, kulturně a někdy i profesně realizovat. Odhadem bylo jen ve Vídni v roce 1856 přes 105 000 Čechů.

Na přelomu 19. a 20. století byla založena českými spolky Národní rada dolnorakouská, která měla hájit zájmy české menšiny. Členové se věnovali školské problematice, hospodářským záležitostem nebo vytvářeli informační podklady pro jednání v Parlamentu týkající se krajanů.

V roce 1904 bylo rozhodnuto, že česká menšina ve Vídni nemá nárok na veřejné školy, protože jsou rozptýleni po městě a nemají charakter zvláštní národní individuality. Zbývalo jim jedině zřizovat soukromé školy, aby mohli vyučovat v českém jazyce.

Emigrace Čechů do Rakouska po roce 1918

Po vzniku Rakouské republiky mohl získat rakouské občanství každý, kdo doložil, že bydlel nebo měl přímo místo trvalého pobytu na daném území už před začátkem války. V souvislosti s mírovou smlouvou ze Saint-Germain mohla občanství získat i osoba, která pocházela z území bývalého Rakouska-Uherska a rasově i jazykově se hlásila k německé části obyvatel Rakouska.

Přímo menšinám se pak v této smlouvě věnovaly články 67 a 68, kde byla slíbená ochrana a podpora českých a slovenských krajanů. Velký význam měla také bilaterální smlouva brněnská z roku 1920, v které Československo přijímalo závazek ochrany krajanů v Rakousku, což znamenalo podporu místního českého školství, kultury a hospodářského života neasimilovaných Čechů. Mnoho lidí se ovšem rozhodlo vrátit do Československa. Chtěli pomáhat budovat nový stát, ale důvodem bylo i to, že jim někteří rakouští spoluobčané dávali za vinu rozpad monarchie. Proto se raději rozhodli vrátit domů, než být v nepřátelském prostředí. Odhadem se vrátilo okolo 150 000 lidí.

Přestože se mnoho lidí vrátilo, v roce 1923 ve Vídni bydlelo stále něco přes 80 000 lidí, kteří uváděli jako svůj mateřský jazyk češtinu nebo slovenštinu.

Ve 30. letech se v Rakousku začal pomalu šířit německý nacionalismus. V roce 1938 se začaly zavírat české školy, byl konfiskován majetek apod. Bylo potlačováno nejen školství, ale i české spolky a média. Ve vídeňských novinách se začaly objevovat články o tom, jak je česká menšina špatná a v Československu se k menšinám, hlavně v Sudetech, chovají špatně. Velká část Čechů v Rakousku měla rakouské občanství, a když se Rakousko ocitlo pod německou nadvládou, očekávalo se, že mladí muži budou muset nastoupit do německé armády. Někteří ze strachu z odvodu utekli do Čech. Praha se snažila pomáhat jak logisticky, tak finančně. Byla ovšem vydána vyhláška, která stanovila, že ti, kteří se hlásí k české národnosti, budou osvobozeni od vojenské služby. Nebyl to automatický proces a pro ty, kteří už měli vojenský průkaz, se jednalo o proces velice složitý. Členové menšiny se snažili rozšířit mezi krajany povědomí o této vyhlášce. Mnoho Čechů se zapojilo do odboje proti vládě. Mezi nejlépe organizované patřila česká část rakouské komunistické strany, podíleli se i sociální demokraté a nestraníci. Několik těchto účastníků bylo zatčeno, mučeno, posláno do koncentračních táborů nebo popraveno.

Reemigrace po druhé světové válce

Do Československa se vraceli Češi a Slováci, kteří měli československé občanství i ti, kteří měli jinou státní příslušnost. Tito lidé měli ve většině případů osídlit pohraniční oblast, kde dříve pobývali Němci. V různých tiskovinách a rozhlasu se objevovaly výzvy, které nabádaly krajany, aby přišli pomoci republice. Tyto výzvy byly často doprovázeny sliby, co vše bude na oplátku těmto navrátilcům nabídnuto. Mnoho Čechů se rozhodlo vrátit se do vlasti hlavně kvůli špatnému zacházení v období války, kdy se snažili o potlačení jejich národní uvědomělosti.

Zájemci o přesídlení byli prověřováni a dostali zelenou kartu, která platila jako občanský průkaz. K odchodu z Rakouska se do konce roku 1945 rozhodlo více než 10 000 Čechů. Mezi prvními úspěšně reemigrovali především lidé, kteří přišli za války při náletech o majetek a mladí. Někteří reemigranti nebyli spokojeni se situací po návratu. Nebyly splněny sliby dané vládou. Dlouho se čekalo na české občanství, nebyla stanovena náhrada za rakouský majetek, nejasná výše důchodů apod. Přesídleným Čechům také scházel krajanský život. V některých oblastech čeští starousedlíci nově příchozí nechtěli přijmout do společnosti a označovali je za cizince. S postupným vzrůstáním vlivu komunistů se snižoval počet reemigrantů. Postupně se začaly objevovat případy, kdy se reemigranti vrátili zpět do Rakouska.

Emigrace Čechů do Rakouska po roce 1948

V této době lidé opouštěli vlast hlavně kvůli výsledkům voleb, kvůli kterým se k moci dostala komunistická strana. Odešlo přes 15 000 občanů a z toho přes 1 000 do Rakouska, kde se někteří integrovali do menšinového života. Ostatní se mnohdy snažili přes Rakousko přejít do dalších zemí jako je Francie, Švýcarsko, Anglie, Itálie. Za tímto účelem vznikaly na mnoha místech sběrné tábory. Pokusy o překročení hranic bez povolení byly trestány dlouholetým vězením nebo zastřelením na místě. Kvůli změně režimu se česká menšina rozdělila na 3 tábory. Jedni byli ochotni podporovat komunisty, druzí byli proti režimu a třetí skupina, která byla podle odhadů tvořena více než třetinou krajanů, stála mimo a zaujímala neutrální postoj. Stávalo se, že někteří se přidávali ke spolkům, které podporovaly komunistický režim, a to jim usnadnilo získání víza potřebného pro návštěvu Československa, přestože měli odlišné politické názory. Ve škole bylo ve sborovně nainstalované odposlouchávání a záznamy byly předávány na velvyslanectví, sdělil pan Homolka.

V 50. letech vznikla hraniční pásma, kam směli pouze pohraničníci. Na různých místech byly hranice obehnány ostnatým drátem, který byl pod proudem a část hranic s Rakouskem a Německem byla podminována. Každý kdo v této době emigroval, se musel smířit se skutečností, že se nesmí do Československa vrátit. Několikrát byla vyhlášena amnestie, pokud se lidé do určité doby vrátí. Občas to znamenalo pouze zmírnění trestu. Vrátil se pouze malý počet občanů. Lidé často jezdili na zájezdy nebo soukromé návštěvy, ze kterých už se nevraceli a zůstali žít v cizině.

Roku 1964 došlo k určitému uvolnění, které umožnilo snadnější emigraci. Z Čech odcházelo během let 1966 a 1967 přes dva tisíce lidí ročně. Mezi odchozími bylo mnoho mladých lidí, vědců, objevilo se i několik členů komunistické strany. Většina příchozích Čechů se nezapojovala do menšinového života. Mnozí se nedružili, protože pro ně bylo Rakousko pouze tranzitem do jiné země. České spolky tvořily Menšinovou radu, která byla demokraticky orientovaná. V 50. letech došlo k rozdělení české komunity na ty, kteří akceptovali komunismus a ty, kteří chtěli demokracii. Ve stejné době nebyli Češi moc vítáni a na ulici radši mluvili německy, sdělil pan Materna.

Emigrace Čechů do Rakouska po roce 1968

Kvůli benevolentnějším podmínkám pro cestování, zavedenými v polovině 60. let, se ocitlo mnoho lidí v zahraničí, zatímco do Československa vtrhla vojska Varšavské smlouvy. V té době bylo v cizině přibližně 80 000 Čechů. Rakousko se stalo cílem turistů, kteří se nemohli z dovolené vrátit do Čech, ale i lidí, kteří utíkali před okupací. Během několika dní po vpádu vojsk rakouský kancléř vyzval prostřednictvím médií občany, aby přijali a ubytovali uprchlíky. Během pouhého roku uprchlo několik tisíc Čechoslováků a mnohým z nich se to podařilo legálně. Rozhodovali se, zda chtějí emigrovat do dalších zemí, nebo zůstat v Rakousku.

Charitativním organizacím v Rakousku, které se staraly o uprchlíky, věnoval papež 10 000 $. Podle rakouského statistického úřadu žádalo v období mezi 1968 a 1969 přes 10 000 Čechoslováků o azyl. Stávalo se, že do některých utečeneckých táborů chodili zástupci firem a nabízeli hlavně odborníkům práci. Některá záchytná střediska byla přetížena a finanční zdroje organizací, které pomáhaly, byly vyčerpány. Proto požádalo Rakousko OSN o pomoc s přesunem migrantů. OSN také poskytlo 50 000 $ na ubytování a vystěhování.

Pro příchozí Čechy fungovaly místní krajanské noviny jako poradenská centra. Informovaly o možnostech ubytování, levného stravování, dostupnosti lékařů, pracovních nabídkách apod. Pro ubytování byla využita i tělocvična Sokola nebo například prostory v Komenského škole. Vídeňské svobodné listy vydávaly poukázky na benzín. Pořádaly se sbírky, jejichž výtěžek byl použit ve prospěch dětí.

Rady a pomoc poskytoval i čtenářský spolek Jirásek. Některé české spolky ovšem nebyly příliš otevřené přijímat nově příchozí Čechy. Mezi těch několik otevřených patřily některé jednoty Sokola nebo divadelní spolek Vlastenecká omladina. V roce 1974 seskupení uprchlíků vytvořilo Kulturní klub Čechů a Slováků v Rakousku, který pořádal kulturní akce, ale i radil nově příchozím uprchlíkům.

Našli se i tací, kteří se chtěli asimilovat a zapomenout na vše špatné, co se jim v Československu stalo. Pomohlo jim to se přizpůsobit v novém prostředí a zapadnout do většinové společnosti. Od roku 1969 se československá vláda snažila nalákat občany zpět a několikrát v průběhu let byla vyhlášena amnestie pro každého, kdo by se chtěl vrátit.

Této možnosti využilo okolo 2 000 osob. Když se vládě nepodařilo nalákat občany zpět, začali se komunisté zaměřovat na majetek, který emigranti opustili. Těmto lidem se však často podařilo převést svůj majetek na někoho jiného i ze zahraničí. Během 70. a 80. let požádalo v Rakousku o azyl 25 000 Čechoslováků. Do Rakouska uprchlo také mnoho signatářů Charty 77, kterým spolkový kancléř Kreisky nabídl možnost politického azylu. Měli k dispozici pomoc při hledání bydlení i zaměstnání. Mnoho z nich se účastnilo činnosti Kulturního klubu. Po roce 1989 se někteří z nich vrátili do Československa.

Emigrace Čechů do Rakouska po roce 1989

Už závěr roku 1989 odstartoval celou řadu změn. Mohlo se volně cestovat. Byly zrušeny tresty za nedovolené opuštění země i za nedovolený vstup cizinců na československé území. Také byly anulovány rozsudky spojené s emigrací před rokem 1989. V této době se mnoho exulantů vracelo do Československa nebo alespoň nabízeli spolupráci a pomáhali Čechoslovákům v cizině. Při sčítání obyvatelstva v roce 1991 bylo v Rakousku okolo 20 000 Čechů a téměř půlka z nich žila ve Vídni. V roce 1994 byla obnovena činnost českého poradního výboru při spolkovém kancléřství. Ve sboru mají být zastoupeni starousedlíci i emigranti. Rozdělená menšina se spojila a utvořila Menšinovou radu Čechů a Slováků v Rakousku.

Situace Čechů v Rakousku ve 21. století

O záležitosti týkající se cizinců v Rakousku se starají tři instituce. Spolkové ministerstvo vnitra spravuje věci týkající se občanství, stará se o integraci a péči o minority. Další institucí je Rakouský integrační fond, který je využíván pro integraci imigrantů a uprchlíků. Třetí institucí je Rakouské spolkové kancléřství, které se stará o konkrétní menšiny.

Pokud cizinci chtějí zůstat v Rakousku déle než 3 měsíce, je nutné splnit několik podmínek – musí mít v Rakousku zajištěnou práci nebo podnikání, je nutné mít dostatečné zdravotní pojištění a dostatek financí. Po 3 měsících se musí hlásit na regionálním správním úřadě a požádat o potvrzení registrace. Pokud má někdo zájem získat rakouské občanství, je nutné mít 10 let trvalý pobyt v Rakousku, z čehož musí mít minimálně 5 let povolení k pobytu a musí mít čistý trestní rejstřík. Je nutné prokázat pravidelný příjem za posledních 6 let minimálně 36 měsíců bez přerušení a 6 měsíců musí být bezprostředně před podáním žádosti. Do tohoto příjmu jsou počítány i rodinné přídavky, přídavky na děti apod. Žadatel musí prokázat znalost německého jazyka, znalost demokratického systému a jeho principů. Mezi podmínky pro získání občanství patří i znalost rakouské historie, mít pozitivní přístup k Rakousku, nesmí být součástí žádné extremistické nebo teroristické skupiny a nesmí mít v jiné zemi zákaz pobytu. Po získání rakouského občanství dotyční ztratí své původní občanství.

Rakouská legislativa týkající se Čechů

Češi byli, zejména v době, kdy byl starostou Vídně Karl Lueger (1897-1910), diskriminováni. Starosta Lueger vydal například nařízení, že do obecních služeb smí být přijímány pouze osoby německé národnosti nebo nařízení, že pokud se někdo chtěl stát plnohodnotným občanem, musel slibovat, že: ,,má v úmyslu zachovávat dle svých sil německý charakter města‘‘. Čechům byly také kladeny překážky ke dvojjazyčnému vzdělávání ve školách nebo při zakládání spolků. Etnická diskriminace vídeňských Čechů neexistuje od účinnosti zákona z roku 1976 o národ-nostních menšinách, který schválil kancléř Bruno Kreisky. Zákon poprvé definoval českou menšinu jako autochtonní (původní). Současně vznikl i menšinový poradní sbor.

Zákon o etnických menšinách vznikl na základě konceptu, který vytvořila již po první světové válce Společnost národů (předchůdce OSN), která podporovala práva menšin. V německy mluvících oblastech, zejména v Německu a Rakousku, byla cílem konceptu etnicky založená legislativa (tzv. „Volksgruppenrecht“ – „zákon o etnických skupinách“).

V Rakousku je uznáno těchto 6 autochtonních menšin: Chorvati, Slovinci, Maďaři, Češi, Slováci a Romové.

Menšinová rada

Menšinová rada byla založena po 2. světové válce, aby pomohla nově příchozím z Československa. Menšinová rada nevyvíjí vlastní činnost (kromě vydávání Vídeňských svobodných listů. Je zastřešující organizací spolků, vystupuje za českou menšinu a schází se 5x ročně. Pan Rodt se k předsednictví Menšinové rady dostal kolem roku 2000. Je členem Sokola od tří let a později byl také jeho velvyslancem.

Pro uznané národnostní menšiny jsou při kancléřství zřízené poradní sbory tvořené zástupci politických stran, menšinových organizací a jedním zástupcem církve. Zástupci jsou jmenováni spolkovým kancléřem. Pan Rodt sdělil, že: ...menšinová rada koordinuje návrhy ze strany spolků. Návrhy spolků jsou koordinovány tak, že se předem dohodneme a navrhujeme přesně pět osob, takže si vybíráme my, kdo naše zájmy v poradním sboru hájí. Navíc je předsedou a místopředsedou vždy někdo ze zástupců spolků. Volení zástupci musí mít rakouské občanství a hlásit se k národnostní menšině. Česká menšina je nejjednotnější ze všech autochtonních menšin. Menšiny spolu ve společném zájmu jednají, než vystoupí. Když se v Korutanech jednalo o dvojjazyčné cedule, všechny menšiny se postavily za Slovince.

Každý spolek může zažádat o subvenci. Subvence se hodnotí v poradním sboru, který dává návrh povolení/rozdělení. Návrh v českém poradním sboru bývá jednohlasný a velice konkrétní.

Spolky se před dlouhou dobou už shodly na tom, že nejdůležitější je podpora školy a podávají proto také už velice skromné žádosti. Proto cca 80 % subvencí dostává Školský spolek Komenský, který provozuje jak školku, tak všechny stupně školy., řekl pan Rodt.

Použití je smluvně omezené na určité výdaje, které se musí s kancléřstvím po uplynutí roku vyúčtovat. Rozhodnutí o tom, jak a na co se subvence použije, je vnitřní záležitostí spolku, který je v rozhodnutí ale velice omezen subvenční smlouvou, dodal pan Rodt.

Finanční podpora z České republiky od Ministerstva zahraniční probíhá velmi podobně. Kromě toho se spolkům občas podaří dostat i jednorázovou podporu na určité projekty. Pan Rodt uvedl příklad současné rekonstrukce tělocvičny ve školské budově gymnázia v Schützengasse.

Radu v roce 2018 tvořilo 17 spolků + Vídeňské svobodné listy.

V poslední době rada bojuje hlavně o prosazení školského zákona ve Vídni. Jde o právně zajištěnou podporu školství, aby se alespoň do 14 let mohly děti učit svou mateřštinu, řekl pan Rodt.

Počet Čechů v Rakousku

Odpovědět na otázku týkající se počtu krajanů v Rakousku není snadné. Čísla jsou někdy ze statistických pramenů, jindy jsou to pouze odhady. V různých letech byly sčítací otázky formulovány různě, a proto dochází k velkému výkyvu hodnot.


_{Odhad počtu Čechů ve Vídni (1780–2018).}

V grafu je nastíněno, jak se v průběhu několika staletí měnil počet Čechů ve Vídni. V některých letech jsou v daných počtech zahrnuti i Slováci a v jiných ne. Někdy jsou údaje uváděny přibližně a v jiných případech jsou například započítáni jen ti, kteří uvedli českou jazykovou příslušnost, českou národnost, češtinu jako obcovací řeč a podobně. Jak je z grafu patrné, v roce 1900 bylo ve Vídni odhadováno přes 300 000 Čechů, a proto byla považována za druhé největší české město.

Používání českého jazyka v zaměstnání

Je obecně známé nepsané pravidlo, že v přítomnosti lidí, kteří mluví německy, se kolegové baví stejným jazykem. Ovšem některým Čechům zakazují na pracovišti mluvit mateřským jazykem, a to i během přestávky.

Přestože jsou v místnosti pouze Češi, je možné, že pokud je někdo uslyší bavit se česky, existují zaměstnání, kde za takovéto chování mohou dostat i pokutu. Rakušané prý mají pocit, že by je mohli pomlouvat nebo se jim posmívat. Zdá se však, že ne vždy to platí pro všechny. Češi mají zkušenosti, že ve firmě pracuje více lidí různých národností, přesto se tato pravidla vztahují pouze na některé. Občas vyžadují striktně němčinu i nadřízení, kteří jsou také cizinci a mezi sebou se baví v jejich řeči, ale mezi kolegy nedovolí mluvit jejich mateřštinou.

V jiných firmách naopak oceňují, že jeden Čech může lépe vysvětlit jinému pracovní postup, protože si v mateřštině rozumí lépe, než kdyby se to dotyčnému snažil vysvětlit někdo v němčině. Je to ceněný jazyk při styku s českými firmami. Podnik může mít díky jazykové variabilitě na pracovišti větší oblast působnosti. Mnohdy projevují Rakušané zájem naučit se alespoň nějaké fráze nebo základní slovíčka.

Školství

Dějiny české školy ve Vídni sahají až do roku 1872, kdy byl založen Školský spolek Komenský. Snažil se prosadit češtinu ve vzdělávání. Hlavním důvodem bylo, že se stále častěji stávalo, že se české děti asimilovaly a používaly více němčinu.

Na základě dobročinných sbírek vídeňských Čechů, které probíhaly po desetiletí, byla v roce 1883 v 10. okrese v ulici Quellenstraße založena první česká škola ve Vídni. Druhá škola přibyla až v roce 1907, protože říšský soud v roce 1904 rozhodl, že Češi nemají právo na veřejné školy, protože nebyly živlem usedlým.

Druhá škola, která byla úřadem zakázána, se přestěhovala na jiné místo, avšak následně byla budova úředníky zapečetěna. Na začátku nového školního roku se pak už vyučovalo jen v soukromých bytech. Právo menšin zřizovat školy a ostatní dobročinná, sociální a náboženská zařízení zajistila až v roce 1919 mírová smlouva s Rakouskem podepsaná v St. Germain. Avšak kvůli nedostatku financí, vyhovujících prostor a schopných učitelů, k otevření nových škol nedošlo. Až po ujasnění otázky státního občanství brněnskou smlouvou podepsanou 7. června 1920 došlo ke zlepšení situace, jelikož se Rakousko zavázalo zřídit pro děti rakouských státních příslušníků československého jazyka veřejné školy obecné.

Současnost

Škola Komenský je dnes vedena jako bilingvální (čeština/slovenština – němčina) soukromá škola. Jejím mottem je: „Dvojjazyčně od školky až po maturitu.“ Učí se zde děti od dvou do osmnácti let. Počty tříd a žáků ve školním roce 2018/2019:

– mateřská škola: 6 skupinek = 113 dětí
– obecná škola: 9 tříd = 183 žáků
– vídeňská střední škola: 8 tříd = 157 žáků
– vyšší stupeň reálného gymnázia: 4 třídy = 76 žáků

Do konce 2. třídy by děti měly být v českém i německém jazyce na stejné úrovni. Malé děti jsou schopné rozeznat, kdy mluvit česky a kdy německy. Učitele platí Vídeň, učí i na veřejných školách. Proto, aby mohli vyučovat, musí doložit znalost německého jazyka na úrovni C1. Žáci mají rakouský rozvrh a rakouské učebnice. Protože mají rakouské rozvrhy, mají i předmět náboženství, které vyučují učitelé vyslaní církví.

Nevyučuje se pouze křesťanství, ale i etika. Jazyk, ve kterém se vyučuje, je na rozhodnutí učitele, ale aspoň v malé míře musí využít i ten druhý. Pro děti funguje i školní družina, která nabízí několik kroužků. Školy dělají zájezdy do České republiky a dětem se tam líbí, sdělil pan Rodt.

V Rakousku je maturita rozdělena na 3 části – vědeckou práci, písemnou a ústní část. Vědeckou práci si studenti mohou vybrat psát v českém, německém, slovenském nebo anglickém jazyce. Dále skládají povinně písemnou zkoušku z německého jazyka, matematiky a anglického jazyka. Pokud student nepsal vědeckou práci v českém jazyce, musí maturovat také z českého jazyka nebo deskriptivní geometrii. V ústní části musí absolvovat alespoň 1 předmět v českém jazyce a 1 v německém jazyce. Studenti musí prokázat psanou i mluvenou znalost obou jazyků. Učebnice používáme rakouské a doprovodné materiály máme v češtině, uvedla ředitelka reálného gymnázia paní Huberová.

Spolková činnost

Češi začali ve Vídni budovat národní identitu rozvíjením vlastních aktivit. Vzniklo mnoho zájmových, vzdělávacích a zábavných spolků, které se zaměřovaly zejména na kulturní a spolkové akce, osvětovou činnost, přednášky a publikační činnost. Slovanská beseda vznikla v roce 1865. Během krátké doby získala Slovanská beseda ryze český ráz. Jejím ředitelem a mecenášem se stal Evžen Karel hr. Černín. V roce 1868 vznikl ze studentského spolku Vltava Akademický spolek, který funguje dodnes. Jednota Máj si při založení dala za cíl vzdělávat Čechy. Dnes se však zaměřuje spíše na kulturní výměnu a organizaci zájezdů. V roce 1872 byl založen školský spolek Komenský, který vznikl za účelem vytvoření české školy ve Vídni. První česká škola byla zřízena v roce 1883. Spolek Komenský funguje dodnes. Spolek Vlastenecká omladina byl založen jako divadelní ochotnické sdružení s cílem zachovat český jazyk a zabránit tak asimilaci. Spolek je činný dodnes. K nejstarším spolkům ve Vídni patří také Sokol, který dodnes provozuje svoji činnost v několika vídeňských obvodech.

České srdce

České srdce vzniklo v posledních měsících první světové války v Praze. Skupina intelektuálů vytvořila organizaci na pomoc osobám, které byly postižené válkou.

Josef Svatopluk Machar se zasloužil o rozšíření aktivit Českého srdce do Vídně. Dne 25. ledna 1918 se v dnešním Hotelu Pošta konala první schůze Českého srdce ve Vídni. České srdce pomáhalo nejenom českým dětem, ale i válečným invalidům, ovdovělým ženám a starým lidem.

České srdce v současné době poskytuje sociální péči dětem, mladistvým a dospělým. České srdce poskytuje jednorázové finanční výpomoci starousedlíkům, poskytuje podporu v bydlení, financuje různé kulturní akce a podporuje ostatní spolky mimo jiné tím, že financuje sídlo spolků v Hotelu Post.

Věra Gregorová, předsedkyně Českého srdce, při rozhovoru uvedla: Dnes již naštěstí nikdo netrpí hlady, a proto se chce České srdce věnovat hlavně té kulturní stránce.

Městské prostředí je velké a asimilace rychle pokračuje. Dříve byla jiná doba, nebyla televize ani kina. Chodilo se do kostela. Ze smíšených manželství se jen málo dětí hlásí do české školy a ve spolcích čeština mizí, jelikož dříve byla jen hlavní škola, české gymnázium neexistovalo, sdělila paní Gregorová.

Paní Gregorová však vidí zájem rodin vést potomky dál k tradici. Zejména potomci druhé generace si uvědomují svůj původ, a snaží se udržovat české kulturní tradice.

Sokol

Vídeňský Sokol vznikl v roce 1868. První jednota se nacházela za vnitřním vídeňským městským okruhem. Druhá jednota, která byla pojmenována Sokolská jednota Tyrš, se nacházela ve Fünfhausu. Vznikla tak, že se sešlo asi padesát mužů v hostinci u pana Volánka, kteří se nechtěli věnovat jen popíjení, ale chtěli i cvičit. Postupně přibyli sokolské jednoty v dalších jedenácti krajích.

V současné době má Sokol 500 členů, z nichž 100 cvičenců je v dorostu. Průměrný věk cvičenců je 50 let. Před dvěma lety se snížil průměrný věk a zvýšil se počet členů. Starosta župy rakouské poznamenal, že mladí lidé přicházejí do Vídně hlavně za prací, po získání zkušeností se však vrací zpět do České republiky. Sokol však potřebuje spíše stabilní členy.

Heslem Sokola je „V zdravém těle zdravý duch.“ Cvičenci se nejen radují z pohybu, ale i pěstují zdravého ducha. V Sokolu si cvičenci mohou vybrat z několika druhů sportu, ať už je to například volejbal, nohejbal, florbal, jóga, aerobik, ale i zdravotní cvičení, které má vysokou sociální komponentu, kdy si zejména starší lidé, po lehkém cvičení sednou a nad sklenkou společně poklábosí.

Jarní veselice, kterou Sokol pořádá, je provázena tancem, zábavou, grilováním a hrami pro děti. Zváni jsou všichni, i nečleni spolku, kteří se chtějí pobavit nad dobrým jídlem a pitím. Sokol se také účastní sletů v Praze. Posledního sletu v roce 2018 se zúčastnilo sedmdesát cvičenců.

Sokol pořádá ve spolupráci s Vlasteneckou Omladinou maškarní ples, který je velmi oblíbený. Spolupráce probíhá také se školou Komenský, a to zejména z důvodu navýšení tělovýchovy. Dobrá spolupráce probíhá i se spolkem Lumír.

Sokol je jeden z největších a nejstarších spolků ve Vídni. Sokol v roce 2017 oslavil 150 let své existence. Konala se velkolepá třídenní oslava, které se zúčastnilo 800 lidí.

Starosta Sokolu pan Materna vidí budoucnost spolku pozitivně. Sokol vzbuzuje zájem o sport tam, kde se sejde dobrá parta lidí, což je vždy předpokladem úspěchu, uvedl pan Materna.

Vlastenecká omladina

Spolek Vlastenecká omladina byl primárně založen k zachování českého jazyka ve Vídni a pro podporu školského spolku Komenský. Spolek byl založen v roce 1881, ale úřední zápis byl proveden až o dva roky později.

Divadelní spolek Vlastenecká omladina v současnosti pořádá dvě představení ročně. První představení se koná na jaře a druhé na podzim. Druhý termín je, jak mi sdělil Zdeněk Homolka, oblíbenější, jelikož přijede mnoho diváků z Čech a Moravy a spojí výlet za divadlem s vánočními trhy. Divadelní spolek hraje zejména zpěvohry, komedie a muzikály jako je například My Fair Lady, Zkrocení zlé ženy, Sugar, aneb někdo to rád horké, Hašleření aneb v Praze bejvalo blaze nebo Zdravý nemocný.

VO také pořádá Čaje o páté v klubovně školy Komenského každou druhou neděli v období od října do března.

Taneční, za podpory Českého srdce, které poskytlo prostory Hotelu Pošta, se koná každé pondělí a je zadarmo.

Se Sokolem pořádá Vlastenecká Omladina maškarní ples, který je velmi oblíbený a těší se velké účasti. VO pořádá ve spolupráci se Sokolem Mikulášskou merendu.

Spolek spolupracuje s Divadelním spolkem bratří Mrštíků Boleradice. Spolky navzájem hostují v ČR nebo ve Vídni. VOmladina se také pravidelně účastní boleradických přehlídek.

V současnosti má VOmladina 50 členů, z nichž 40 je aktivních. Pouze 10 z nich jsou „echt vídeňští Češi“. Vlastenecká omladina pořádá za podpory Českého srdce taneční. Mnoho tanečníků se pak rekrutuje a stane se herci VOmladiny. Mnoho nových členů pochází také ze školy Komenského.

Alumni CZ Austria

Alumni CZ Austria je spolek absolventů vysokých škol v České republice, kteří žijí v Rakousku. Spolek byl založen v roce 2017 a má za cíl podporovat setkávání absolventů a rozvíjení jejich vztahů s mateřskými vysokými školami v Česku a podporovat zapojení těchto absolventů do akademického a společenského života v Rakousku, včetně zapojení do činnosti českých a slovenských krajanských spolků.

V současné době má spolek 17 členů a všichni jsou občané ČR. Členský příspěvek činí 10 euro ročně. Na akce spolku jsou zváni všichni absolventi českých vysokých škol žijících v Rakousku.

Maximální účast na akcích byla něco přes 100 účastníků, v průměru se akcí účastní kolem 50 osob. Přicházejí občané ČR, SR a Rakouska a někdy i jiných zemí. Spolek Alumni má databázi cca 350 vysokoškoláků a dále ji rozšiřují. Nejnavštěvovanější jsou akce, které Alumni pořádá společně s Velvyslanectvím ČR v Rakousku v jeho prostorách.

Organizujeme především přednášky spojené s networkingem a návštěvy zajímavých objektů. Máme pouze přednášející, kteří přednášejí zadarmo, sami si připravujeme i malé pohoštění k networkingu po přednášce. Na rok 2019 jsme obdrželi poprvé také dotaci MZV ČR, která nám umožňuje pozvat z České republiky 2 přednášející a zaplatit jim cestu a ubytování. Kromě toho k nám dvakrát vyslala na přednášku své pracovníky VŠE Praha, uvedl Pavel Pachta.

Pro spolek Alumni je velmi důležité poskytnutí prostor pro konání přednášek a networkingu. Prostory bezplatně poskytlo např. Velvyslanectví ČR v Rakousku, Kulturní centrum ČR v Rakousku, firma Vienna Insurance Group nebo krajanský spolek České srdce.

Marjánka

Marjánka je nejmladší česko-slovenský spolek ve Vídni. V roce 2019 došlo k přetransformování folklórního souboru Marjánka na spolek Marjánka.

Česko-slovenský folklórní soubor Marjánka působil ve Vídni od roku 2011. Založily ho Květa Apolin a Martina Canova. V prvopočátku se jednalo o volnočasový kroužek pro děti mateřské a obecné školy Školského spolku Komenský ve Vídni. Když byl soubor založen, přihlásilo se do něj pouze 16 dětí.

Zájem o soubor ale prudce vstoupal a v posledních letech se počet členů pohyboval okolo 90. V červnu 2018 byla také založena cimbálová kapela pod vedením Christy Cernajsek. Marjánka se účastní festivalů, pořádá svůj vlastní koncert a vystupuje na Zahradní slavnosti škol Komenského a na mnoha dalších kulturních akcích.

K založení Marjánky mě a paní Apolin vedlo srdce – chuť práce s dětmi jako dobrovolná činnost, české kořeny, které se nemusí zpřetrhat, i když člověk žije v zahraničí. Začínali jsme s 16 dětmi, a ani ve snu netušili, že se Marjánka rozroste do takových dimenzí. Jakmile děti dorůstaly, a my otevírali nové a nové skupiny, bylo potřeba založit dospělou a juniorskou skupinu, aby děti měly kam směřovat. To se psal rok 2017.

Jakmile se tedy přidali – a hlavně pro tuto myšlenku zapálili – dospělí členové (v tomto roce se přidalo také hodně slovensky mluvících tanečnic a hudebníků, proto vznikla česko-slovenská FS), mohla jsem začít uvažovat o založení spolku. Na celou organizaci jsem byla víceméně sama a s taneční pedagožkou Radkou Westerkamp již nebylo možné ve 2 lidech utáhnout soubor s 90 členy. Nutné je říct, že jsme obě pracovně velmi vytížené a Marjánka je pouze náš koníček. Více než rok jsme připravovali založení spolku. Došlo k přetransformování česko-slovenského FS Marjánka na Spolek Marjánka, aby měla organizace formu a strukturu, uvedla paní Canova.

V současné době má spolek Marjánka 25 členů. Průměrný věk je 33 let. Podmínky přijetí nových členů nejsou stanoveny. Dveře má Marjánka otevřené pro všechny, kteří mají chuť se na činnosti tohoto spolku podílet – nejen konzumovat nabídku spolku, uvedla paní Canova.

Na otázku, jak se noví členové o spolku dozvědí, odpověděla předsedkyně spolku, že v současné době je to díky ústní propagaci. V budoucnu budou informace umístěny na nově udělaném webu a na sociálních sítích.

Co se týče počtu členů, uvedla paní Canova: Nejde nám o kvantitu, ale kvalitu. Proto jsme vypracovali koncept spolku, kde jedna část spolku je jeho folklórní soubor a druhá další volnočasové aktivity /kurzy/, které budou vypisovány 2x ročně. Účastníci těchto kurzů se mohou, ale nemusí stát členy spolku.

Setkání s panem Georgem Maternou, příslušníkem třetí generace vídeňských Čechů

Při naší poslední návštěvě Vídně jsme měly možnost se setkat s panem Georgem Maternou, Čechem, který se narodil ve Vídni a patří mezi nejvyhlášenější obuvníky v Evropě.

Pan Materna se narodil roku 1939 ve Vídni v Rakousku, kam už roku 1883 přišel jeho dědeček. V mládí chodil do české školy, navštěvoval Sokol, kde se později také seznámil se svojí manželkou, která pochází z druhé generace Čechů žijících ve Vídni. V roce 1967 se jim narodila dcera a v roce 2001 se dočkali vnuka.

Pan Materna pochází z obuvnické rodiny. Jeho dědeček založil roku 1907 obuvnický obchod, který se v rodině dědil. Dříve bylo zvykem chodit od města k městu a učit se novým věcem a hlavně řemeslu, tak to měl i pan Materna, který se nakonec stal také obuvníkem, jak si přál už od dětství. V roce 1962 složil mistrovskou zkoušku a po smrti svého otce v roce 1965 převzal obchod v 5. vídeňském okrese, kde pracoval jako dělmistr spolu se dvěma dalšími lidmi, a to jedním dělníkem a jednou šičkou. Modely bot vyráběli pro malé, ale i velké firmy. V roce 1973 odkoupil obchod od svého největšího konkurenta a spojil ho se svým. Obchod však nemohl otevřít na stejném místě, a proto ho přesunul do 1. okresu, do Mahlerstraße, kde je dodnes.

I když byl pan Materna synem mistra obuvnictví, studoval tři roky anatomii na oborové škole, také četl odbornou literaturu, aby byly jeho boty pro zákazníky co nejvhodnější. Mezi zákazníky patřili dělníci, úředníci, politici, herci, ale i česká, rakouská, či italská šlechta. Zákazníkem byl i kníže Schwarzenberg nebo rakouský prezident, pro kterého byl vyroben pár bot k fraku. Obuv z této dílny je žádaná dokonce i v Japonsku. V roce 2003 si pan Materna nechal patentovat světové ručně dělané boty z jeho dílny.

Boty od pana Materny garantují minimálně 10 let trvanlivosti a jeden pár může stát i 1800 Eur. Obuv se vyrábí z kůže dovážené například z Argentiny, Afriky, Indie, Francie nebo Anglie. Jedná se o kůži z telat, jelenů, pštrosů, z ještěrek, krokodýlů (boty z této kůže patří mezi nejdražší), rejnoků – na jeden pár je zapotřebí kůže ze čtyř rejnoků, říčních ryb. Například jedna zákaznice z Německa si objednávala dvakrát ročně 20 párů bot z rybí kůže. Obuv se vyrábí ručně a na míru, jeden pár trvá vyrobit přibližně 16–20 hodin. Od každého zákazníka se bere tzv. stopa nohy, která ukáže, co by bota měla mít, aby danému člověku padla co nejlépe. Nejvíce se v dílně vyrábějí boty na všední den. Nejstaršími botami, které pan Materna dostal na spravení, byly boty na golf z roku 1923.

Za svůj život získal pan Materna mnoho uznání a vyznamenání za svoje působení v oboru obuvnictví. Získal celkem 18 zlatých medailí a 9 čestných medailí. Například v roce 1983 získal rakouské státní vyznamenání, které žádný obuvník v Rakousku nedostal, a to ani za císaře. V roce 1993 byl oceněn časopisem Trend obchodníkem roku, v roce 1997 získal stříbrný odznak jako uznání, co vše pro obor obuvnictví udělal a o rok později dostal stříbrnou medaili od Spolkového ministerstva. Dalším úspěchem je získání prvního místa v oboru v Rakousku, kdy byl pan Materna jednohlasně zvolen rakouskými obuvnickými cechy. Toto je jen zlomek toho, co pan Materna dokázal.

Od roku 2012 je pan Georg Materna v penzi a obchod tedy převzal jeho učeň, který složil mistrovské zkoušky. Ve svém volném čase se tak pan Materna účastní spolkových akcí, navštěvuje představení Omladiny a je také aktivním členem Sokola.