Turci v Německu

Kristýna Kopáčová

Turci jsou největší kulturní menšinou v Německu, turecké občanství zde má asi 1,55 milionu obyvatel a oficiální statistiky ukazují na 2,5 milionu osob tureckého původu. Jelikož však statistika není lehce dohledatelná a uvádí pouze osoby, které při sčítání obyvatel uvedly svou národnost jako tureckou, s jistotou můžeme mluvit o vyšším počtu obyvatel. Některé zdroje pak dokonce mluví až o 4,5 milionech Turků žijících v Německu – do skupiny německých Turků se zahrnují osoby s tureckým občanstvím (a s tureckou, ale někdy i s kurdskou národností), osoby s německým (případně s dvojím) občanstvím a hlásícími se k turecké národnosti.

Turci měli k německým zemím blízko již od šestnáctého století. V té době byli součástí Osmanské říše, po ukončení dobývání východu zůstali někteří Osmané zajati na území dnešního Rakouska a Německa a asi 500 vězňů se po propuštění usadilo na území Německa. Historicky je také známo, že velké množství z těchto nájezdníků později konvertovalo ke křesťanství a někteří se dokonce stali knězi.

Dobré vztahy mezi Turky (Osmanskou říší) a Německem panovaly i během 1. světové války, kdy se jednalo o spojence v rámci tzv. Centrálních mocností.

Velká vlna migrace však začala až ve 20. století, kdy byli Turci po podepsání mezinárodní smlouvy mezi Bonnem a Ankarou 30. října 1961 hromadně zváni do země a považováni za tzv. Gastarbeitery (hostující pracovníky) budující Wirtschaftswunder (ekonomický zázrak). Podobné dohody uzavřela německá vláda již dříve s Itálií, Španělskem a Řeckem. Většina těchto „hostujících pracovníků“ zprvu neměla v plánu v Německu zůstat a ani německá vláda jejich dlouhodobý pobyt v zemi neplánovala. Z tohoto důvodu nebyla zavedena žádná integrační opatření a Turkům bylo umožněno v zemi fungovat i bez znalosti jazyka, a to například zavedením turečtiny na úřadech a ve školách nebo existencí lokálních tureckých obchodů. Turečtí pracovníci měli podle původních plánů zastat levnou pracovní sílu, pomoci ekonomické situaci, vydělat peníze a za vydělané peníze poté v Turecku začít nový život se svými rodinami. Netrvalo však dlouho a situace se vymkla kontrole. Turci, kteří mezitím vytvořili uzavřené komunity uprostřed velkých měst, se začátkem sedmdesátých let začali domáhat práva, díky kterému by mohly i jejich rodiny žijící v Turecku přicestovat do Německa. V roce 1974 bylo jejich přání vyslyšeno a německá vláda povolila rodinám těchto hostujících pracovníků rovněž pobyt v Německu. Mezi lety 1974-1988 se pak důsledkem toho rozhodnutí počet Turků v Německu téměř zdvojnásobil.

V roce 1989 po pádu Berlínské zdi a znovusjednocení Německa začaly ostré debaty o osudu těchto pracovníků. Zvedla se zde také vlna xenofobie, neonacismu a útoků mířená na tureckou menšinu.

Situace se uklidnila až novou státní politikou.

Další generace Turků získala již státní občanství, a tak se jako právoplatní občané mohli do společnosti lépe začlenit. Tato politika přetrvává dodnes. Německo je v ní bráno jako multikulturní společnost, která dává všem obyvatelům stejné podmínky. Většinová společnost má nicméně dodnes vůči této kulturní menšině určité předsudky, které v posledních letech s vlnou migrační krize ještě nabírají na síle.

Turci, kteří emigrovali do Německa, s sebou přinesli i svou kulturu, která se v průběhu let příliš nezměnila.

K udržování komunitního života patří bezesporu také média. V Německu pravidelně vychází noviny Hürriyet a Karadeniz psané v turečtině. Oblíbenou alternativou k tištěné formě novin jsou v poslední době také internetová média nebo facebookové skupiny, kterými je například Deutsch Türkische Neuigkeiten, které pravidelně sleduje bezmála 35 tisíc osob. Tato média pak téměř každodenně informují o životě turecké komunity v Německu, ale vyjadřují se i například k politické situaci v Turecku.

V Berlíně žije podle neoficiální statistiky asi 100 000 obyvatel tureckého původu. Tito obyvatelé se původně usídlili ve třech čtvrtích Wedding, Neuköln a Kreuzberg, nicméně současnou ekonomickou situací a špatnou dostupností nemovitostí již čtvrti nebývají vyčleněny pouze pro Turky, jak tomu bylo v minulosti. I přes to, když se procházíme po Berlíně, můžeme mít častokrát pocit, že se nacházíme přímo v Turecku. Ne nadarmo se přezdívá nejznámější turecké čtvrti Neuköln „Malý Istanbul“.

Čtvrť Neuköln volně navazuje na čtvrť Kreuzberg, která je rovněž z velké části osídlena Turky. Tyto dvě čtvrti se setkávají na náměstí u Kottbusser Tor. Toto místo lze považovat za středobod turecké kultury v Berlíně. Většina nápisů, reklamních bannerů a informačních štítků jsou psané v turečtině. Dvakrát do týdne tu probíhají tradiční turecké markety, na kterých můžete koupit věci od koření po orientální látky. Ulicemi je cítit vůně baklavy a čaje. Ve výlohách obchodů se třpytí oděvy na oslavy mužské obřízky a ozdobné věnce určené k oslavám narození dítěte, z fastfoodů s kebaby je slyšet hlasitá turecká hudba.

Jedním z hlavních aspektů v udržování turecké kultury je také muslimská víra, která je důležitou součástí života Turků. Islám totiž klade velký důraz na soudržnost rodiny a přátel, a tak umožňuje zachovat komunity a komunitní zvyklosti po generace v prakticky nezměněné formě.

Veškeré komunitní dění probíhá v turečtině, a tak je pro Němce prakticky nemožné nahlédnout dovnitř tureckých komunit a získat povědomí o kulturních zvyklostech Turků žijících v Německu. Turečtina je druhým nejpoužívanějším jazykem v Německu. A i přes to, že někteří z respondentů žijí v Německu více než 40 let, jejich znalost němčiny obnáší pouze několik základních frází.

Druhá generace Turků je na tom s němčinou o poznání lépe a lze je považovat za bilingvní, nicméně jako primární jazyk valná většina stále uvádí turečtinu, a to hlavně z toho důvodu, že jí mluví jejich rodina a většina přátel. Zcela spontánně se zde rovněž vyvinul nový „turecko-německý“ dialekt, kterým mluví turecké komunity napříč Německem.

Několik z respondentů rovněž uvedlo, že subjektivně ani jeden z obou jazyků neovládají dokonale, například používají špatný slovosled nebo zaměňují členy. I tato skutečnost má pak za následek neurčitost jejich etnické identity.

Pokud mluvíme o etnické identitě Turků v Německu, je důležité zmínit obrovské rozdíly mezi generacemi. První generaci německých Turků můžeme označit jako separovanou. Tyto osoby se považují za Turky a s Němci nemají prakticky nic společného. Mají rozdílnou řeč, zvyky, morální zásady i životní postoje. Výchova jejich potomků je pak ve většině případů velice striktní a probíhá podle tureckých zásad.

Druhá generace Turků žijících v Německu má však na svoji etnickou identitu naprosto odlišný pohled. Jak již bylo zmíněno, islám klade velký důraz na rodinu a většina mých respondentů rovněž uvádí, že svou rodinu ctí a respektuje. Jeden z respondentů dokonce zmiňuje, že pokud by se jeho otec dozvěděl, že se cítí být spíše Němcem, byl by zklamaný. V soukromí se ovšem dozvídám, že se necítí být Němcem, ale ani Turkem. Důležité při určování identity této generace je také zmínit pohled okolí. V Německu jsou tyto osoby již podle vzhledu považovány za Turky, což je automaticky řadí mimo většinovou společnost, nicméně v Turecku tuto skupinu ovšem také příliš neuznávají. Turecké Němce poznají okamžitě podle jejich typického přízvuku. Je na ně pohlíženo opovržlivě a jsou nazýváni jako Germáni. Druhá generace Turků má tudíž velmi obtížné postavení ve společnosti, protože přímo nepatří ani do jedné z těchto etnických skupin a tvoří vlastní úplně novou skupinu. A možná to je právě důvodem, proč je jejich komunita natolik semknutá.