Poláci v Rumunsku

Andrea Černá, Emily Růzhová

Mezi nejméně početná etnika v Rumunsku patří polská menšina, která má přibližně 2 600 příslušníků hlásící se k polské národnosti (údaje z roku 2011). Tato menšina je v Rumunsku oficiálně uznána a má jednoho zástupce v rumunském parlamentu. Polská populace se nachází především na severovýchodě Rumunska v okrese Suceava, spadající do území historické Bukoviny, které zasahuje zároveň i jih sousední Ukrajiny. Počet Poláků v posledních letech značně klesá, především v důsledku ekonomické migrace do vyspělejších států.

První zmínky o počátcích osidlování Rumunska Poláky jsou doloženy již ze 14. století, za vlády polského krále Kazimíra III. Velikého. Poláci započali emigraci především kvůli pracovnímu uplatnění a volné půdě. Hojné migrační vlny přicházely v 2. polovině 18. století do oblasti kolem obce Kaczyka, kde se nabízela příležitost práce v solných dolech. Avšak nejpočetnější migrace byla zaznamenána v 2. polovině 19. století v rámci rakousko-uherské říše.

Počet příslušníku polské populace zde stále rostl a s ním i obývané osady, které si Poláci vyžádali u tehdejších císařských úřadů. Mezi první osady patřila např. Hliboká nebo osada Tereszena. Později polská menšina obdržela údolí Pleszy, Sołońca a Pojany Mikuli, která byla dříve vyhrazena pro přítomné Němce.

V roce 1939 žilo v Rumunsku kolem 80 tisíc Poláků, kteří se seskupovali především na Bukovině a tehdejší Besarábii. O deset let později počet klesl na 11 tisíc příslušníků. Rozsáhlý úbytek Poláků byl důsledkem změny hranic, kdy Rumunsko po 2. světové válce ztratilo Besarábii se severní Bukovinou a zároveň nastaly početné deportace Poláků do jejich „rodné“ země.

Většina polských příslušníků z rumunské Bukoviny se hlásí k polské národní identitě, která je tu i přes vnější vlivy velmi silná. Charakteristické odlišnosti jsou především v náboženství, kulturních zvycích a v jazyce. Jednou z hlavních priorit minority je používání mateřské polštiny, která je v polských rodinách dominantní. Děti z polských rodin se učí polsky od narození od svých rodičů. Do doby, než nastoupí do školy, hovoří prakticky pouze polským dialektem, a rumunštinu téměř neznají nebo pouze okrajově. Spisovnou polštinu se učí také až na základní škole, jinak zde převládá polský dialekt. Ve smíšených rodinách je výběr jazyka ovlivněn náboženstvím a místem pobytu, tedy nejbližším jazykovým prostředím. Je možné se ve smíšených rodinách setkat s dominancí polského jazyka, a dokonce se změnou náboženství v katolickou víru. V obcích, ve kterých má polská menšina pouze malé zastoupení, je udržení rodného jazyka obtížné. V takových oblastech polštinu ovládá převážně střední a starší generace.

Vesnice, které byly osídleny Poláky mezi prvními, tedy Nowy Soloniec, Plesza a Pojana Mikuli, jsou dnes považovány za vesnice polské, kde se mluví převážně polsky, nebo dialektem. Udržuje se zde pevná katolická víra, stejně tak i katolické svátky. Každá polská vesnice má Dům polský, kde se odehrává naprostá většina společenských událostí místních obyvatel – od svatebních hostin po hostiny pohřební, přičemž na pohřební hostiny někde přispívá paradoxně pravoslavná církev, což zdejší Poláci vnímají velmi pozitivně.

Poláky ale nalezneme rozdrobené i v jiných oblastech, kde tvoří pouze několik málo procent obyvatelstva. Mezi tyto oblasti patří např. Kaczyka, Mănăstirea Humorului, Moara, Paltynosa, Solka, Majdan, Runki a další. V těchto obcích je polská menšina více integrovaná, v některých případech dochází dokonce k asimilaci, kdy sami sebe vnímají jako Rumuny. Avšak obvykle si Poláci zanechali svoji víru a částečně i jazyk, který je ovšem velmi často již smíšený. Ve většině obcí s integrovanou polskou menšinou nalezeme také Domy polské, ale na první pohled lze vidět, že nejsou pro místní Poláky tak důležité, jako v polských vesnicích. V obci Paltynosa je Dům polský dokonce dočasně uzavřen.

Obec Kaczyka (rum. Cacica) je příkladem obce, kde se polská menšina za 200 let do určité míry asimilovala a polská identita a kultura se smísila s ostatními národnostmi. Kaczyka byla založena v roce 1791 několika polskými rodinami, které se na místo přistěhovaly, aby pracovaly v solných dolech. Postupem času vznikla obec s osídlením nejen polských, ale i ukrajinských a rumunských obyvatel. Existují zde smíšená manželství jak s Ukrajinci, tak s Rumuny. Poláci si v Kaczyce až na určité výjimky zachovali v menší míře polský jazyk, který je ovšem ovlivněn rumunštinou a ukrajinštinou. Polský dům, kolem kterého se menšina vyskytuje, není příliš zmodernizovaný a slouží spíše pro ubytovávání cizinců. Pro Poláky je významný především římskokatolický kostel Nanebevzetí Panny Marie postavený v roce 1904. Díky nejznámější katolické pouti do mariánské svatyně konané 14. – 15. srpna byl v roce 2000 kostel povýšen papežem Janem Pavlem II. na baziliku. Večer 15. srpna se v něm koná bohoslužba v polském, rumunském a německém jazyce.

Poláci mají také několik organizací, z nichž nejznámější je organizace Svaz Poláků v Rumunsku, která byla založena v březnu roku 1990 v Polském domě v Suceavě. Skládá se z 15 místních sdružení a její předseda je současně poslancem parlamentu polské menšiny. Unie pracuje především na zachování a kultivaci tradic, na výuce polštiny, na udržování vazeb s Polskem a péči o polskou komunitu. Jednou z důležitých činností, které svaz provozuje, je vydávání polsko-rumunské publikace POLONUS. Časopis je cílen pro polskou menšinu a tomu odpovídá i jeho obsah. Je pro všechny, kteří se zajímají o polské krajany a o polsko-rumunské vztahy. Zdarma je dostupný všem polským komunitám, v knihovnách v Rumunsku či Polsku, a také v různých menšinových organizacích a institutech v Maďarsku, na Ukrajině a v Moldavsku. Pro děti vznikl později MALÝ POLONUS, který má učit děti především o polských symbolech, tradicích a patronech.

Svaz Poláků pořádá na Bukovině každé září týdenní projekt s názvem „Polské dny“, který vyvrcholí oslavou sklizně neboli velmi oblíbeným svátkem – dožínkami. Ve zkoumané oblasti ve vesnici Nowy Soloniec se dožínky v podobě festivalu každoročně pořádají již od roku 2006. Na oslavy se sejdou nejen Poláci z blízkého okolí, ale i ostatní národnostní menšiny z Bukoviny (především Ukrajinci, Němci a Maďaři) a zahraniční hosté. Tato tradice se udržela a rozrostla do dnešní podoby, jelikož oblast Bukoviny je zejména zemědělská a pro místní obyvatele typická. Slavnostní zahájení se započíná mší svatou, která je věnována sklizni a poděkování Bohu za jeho dary. Poté následuje průvod s živou hudbou ve stylu tradičních dechovek, zábava a oslavy. Tančí se národní tance v krojích, pořádají se různá lidová hudební představení a taneční vystoupení místních folklórních souborů, jako jsou například Mała Pojana, Sołonczanka a Złoty Potok. Součástí je také výstava bukovinských specialit v kulinářském odvětví, tradičních pochoutek a pro dospělé i likérů.

Kultura polské menšiny není v této oblasti rozhodně nikterak chudá a Poláci si na ní velmi zakládají, ať se je jedná o nošení krojů, dodržování svátků a tradic, vaření tradičních pokrmů či dokonce udržování řemesel. Kroje, které jsou nošeny na významné události především v čistě polských oblastech, pochází z města Čadca (polsky Czadca). Toto město dnes nalezneme na severu Slovenska, u hranic s Polskem a Českou republikou. Právě proto jsou tito polští obyvatelé nezřídka nazýváni jako „Čadečtí horalové“. Horalové z tohoto města pochází původně z historické oblasti na severovýchodě Polska, a to z Mazovska (Mazowsze). Kroje tedy původně pochází z rodné země, avšak dnes je na území Polska nejspíš vůbec nenalezneme.

Co se týče tradičních pokrmů, část je převzata z rumunské gastronomie a část je zachována z polské kuchyně. Asi nejtypičtějším pokrmem jsou golombki, které patří jak do polské, tak do rumunské kuchyně. Avšak Poláci připravují tento výtečný pokrm z rýže a mletého masa zabalený v zelném listu větší, zatímco Rumuni připravují drobnější golombki. Dalším pokrmem je mămăligă, tedy polentová kaše, která je na jídelníčku velmi častá především ve všední dny je tento prostý a jednoduchý pokrm velmi oblíbený. Ciorbă, nakyslá polévka s různými druhy zeleniny a mas je zde také často podávána. Tento původem rumunský pokrm je připravován na nespočet způsobů.

Mezi významné polské umělce na Bukovině patří Bolek Majerik a Eugeniusz Zielonka. Bolek Majerik pochází z Pleszy a je to velmi obdivovaný sochař, řezbář a umělec. Vytvořil díla, která jsou nyní součástí rumunských památek a vytesal i důležité osobnosti z rumunské historie. Eugeniusz Zielonka je řezbář z Nowého Solonce, který se zabývá výrobou spíše okrasných předmětů do domácností.