Češi ve Vídni

Markéta Humlová, Veronika Lubenská, Michaela Malíková

Češi patří mezi jednu z nejstarších komunit ve Vídni. Za Přemysla Otakara II. ve třináctém století do Vídně přicházeli zejména rybáři, obchodníci a minesengři. Do Vídně odcházeli později za prací i čeští řemeslníci. Očekávali zde lepší život, ale častokrát pak pracovali ve strašných podmínkách v továrnách. Vídní prošlo mnoho českých dělníků, zedníků, cihlářů (zejména v oblasti Wienerberg), učňů, studentů, lékařů, herců, hudebníků, politiků a mnoho dalších. Jejich potomci se zde pak asimilovali a zůstali ve Vídni.

V roce 1780 ve Vídni žilo cca 6000 českých obyvatel. V roce 1820 žilo ve Vídni z celkového počtu obyvatel 260 000 celkem 24 % Čechů, Moravanů a Slezanů. Výrazný pokles Čechů ve Vídni byl zaznamenán o 60 let později, kde ve Vídni žilo pouze 25 100 Čechů. V roce 1900 se uvádí počet 551 928 Čechů žijících ve Vídni – některé prameny však udávají počet vídeňských Čechů menší. I tak byla Vídeň největším „českým“ městem – v Praze na přelomu století žilo jen kolem 200 000 obyvatel (tzv. Velká Praha vznikla připojením okolních obcí až v roce 1922).

Nejdůležitější migrační vlny ve 20. století byly zaznamenány v roce 1948 a v roce 1968. V roce 1948 odešlo mnoho lidí z Čech do Vídně, protože se k moci v Československu dostala komunistická strana. Komunistický režim se snažil ovlivnit i českou komunitu ve Vídni.

České spolky tvořily ve Vídni Menšinovou radu. První konflikt mezi příslušníky české menšiny ve Vídni nastal v roce 1950. Jedna část totiž chtěla zachovat Menšinovou radu a nesouhlasila s komunistickým režimem, zatímco druzí volali po zrušení Menšinové rady a byli nakloněni komunismu. V roce 1968, po příchodu sovětské armády do Československa, směřuje do Vídně druhá největší migrační vlna. Náš respondent uvedl, že mezi emigranty byli „fízláci“ z řad komunistů, kteří chtěli ovlivnit a kontrolovat krajanská sdružení a zbavit se demokratických spolků. Po roce 1989 byly spory urovnány, avšak mezi některými, zejména staršími lidmi, určitá nevraživost přetrvává.

Počet Čechů ve Vídni

Podle posledního sčítání lidu žije ve Vídni k 1. 1. 2017 celkem 1 867 582 obyvatel. Cizinců tu žije celkem 534 532 a k české národnosti se hlásí 3 989 lidí – 1 499 mužů a 2 490 žen. V předešlém roce ve Vídni žilo 3 859 lidí české národnosti. Češi patří mezi 6 státem uznaných menšin.

Jazyk

Češi ve Vídni mluví převážně německy, neboť tento jazyk je úředním jazykem Rakouska a pro život ve Vídni je nezbytný. Přesto někteří Češi mluví mezi sebou svým rodným jazykem. Ve Vídni funguje několik českých spolků, které pořádají různé akce, kulturní či sportovní, prostřednictvím kterých se mezi sebe snaží nalákat více krajanů. Nachází se tu také škola Komenský, která je bilingvní a vyučuje děti od školky až po maturitu. Menšinová rada české a slovenské větve v Rakousku vydává české noviny s názvem Vídeňské svobodné listy. Noviny mají několik rubrik (např. Z menšinového života, Pro pamětníky, Události…), čtenář se dočte o proběhlých i nastávajících událostech, o dění kolem české a slovenské menšiny či o zajímavých tématech. Některé rubriky si lze přečíst i na internetu. Noviny vychází jednou za čtrnáct dní, v rozsahu 8 i více stran. Mezi odběratele patří lidé z Vídně, Dolního Rakouska, ale i dalších rakouských spolkových zemí. Patří sem i odběratelé z České republiky, Evropy a zámoří. Roční předplatné se pohybuje od 20 do 60 eur. VSL lze pouze objednat, nelze je koupit na novinových stáncích.

Školství

Historie

Dějiny české školy ve Vídni sahají až do roku 1872, kdy byl založen Školský spolek Komenský. Byl založen proto, aby prosadil vzdělávání v češtině, jelikož Vídeň byla v té době městem s největším počtem Čechů na světě. Česká škola čelila při vzniku obtížným podmínkám. České děti se totiž rychle asimilovaly a používaly více němčinu. Na základě dobročinných sbírek vídeňských Čechů, které probíhaly po desetiletí, byla v roce 1883 v 10. okrese v ulici Quellenstrasse založena první česká škola ve Vídni. Druhá škola přibyla až v roce 1907, protože říšský soud v roce 1904 rozhodl, že Češi nemají právo na veřejné školy, protože nebyly živlem usedlým. Druhá škola, která byla úřadem zakázána, se přestěhovala na jiné místo, avšak následně byla budova úředníky zapečetěna. Na začátku nového školního roku se pak už vyučovalo jen v soukromých bytech. Právo menšin zřizovat školy a ostatní dobročinná, sociální a náboženská zařízení zajistila až v roce 1919 mírová smlouva s Rakouskem podepsaná v St. Germain. Avšak kvůli nedostatku financí, vyhovujících prostor a schopných učitelů, k otevření nových škol nedošlo. Až po ujasnění otázky státního občanství brněnskou smlouvou podepsanou 7. června 1920 došlo ke zlepšení situace, jelikož se Rakousko zavázalo zřídit pro děti rakouských státních příslušníků československého jazyka veřejné školy obecné.

Současnost

Škola Komenský je dnes vedena jako bilingvální (čeština/slovenština – němčina) soukromá škola. Jejich mottem je: "Dvojjazyčně od školky až po maturitu" / Dvojjazyčne od škôlky až po maturitu. Učí se zde děti od dvou do osmnácti let. Počty tříd a žáků v tomto školním roce (2018/2019):

● mateřská škola: 6 skupinek = 113 dětí

● obecná škola: 9 tříd = 183 žáků

● vídeňská střední škola: 8 tříd = 157 žáků

● vyšší stupeň reálného gymnázia: 4 třídy = 76 žáků

Spolky

V současné době je ve Vídni několik spolků pro českou a slovenskou menšinu a několik z nich je i součástí takzvané Menšinové rady české a slovenské větve v Rakousku. Snaží se hájit zájmy české a slovenské menšiny v Rakousku. Někteří členové tvoří vedlejší reprezentativní skupinu, která jedná s rakouskými politiky. Některé spolky mají sídlo v Hotelu Post na Fleischmarkt 24. Tento hotel vlastní české družstvo.

České Srdce, československá sociální péče v Rakousku, dobročinný spolek zaměřující se kromě své hlavní činnosti na sociální péči i na kulturní akce, organizuje různé kurzy, poskytuje stipendia nadaným dětem a stará se i o starší krajany zakládáním pečovatelských a dobročinných zařízení.

Ve Vídni je i pěvecký spolek Lumír, dále také Školský Spolek Komenský, Kulturní Klub Čechů a Slováků v Rakousku a mnoho dalších.

My jsme měli možnost mluvit s prezidentem Sokola panem Maternou. V Sokole mimo pořádání tělovýchovných aktivit pořádají i různé společenské akce pro Čechy a Slováky, jako třeba maškarní nebo různé turnaje nebo grilování, kterých se mohou zúčastnit i ti, kteří nejsou součástí sdružení. Sokol je ve Vídni už 150 let. Je největším spolkem české menšiny v Rakousku. Vlastní několik pozemků, čímž si zajišťuje určitou nezávislost. Sokolská župa ve Vídni sdružuje nejen jednoty v Rakousku, ale i některé jednoty z jiných států a měst jako je Švýcarsko, Německo, Paříž, Londýn, Göteborg. Sokol spolupracuje s místní českou školou.

Navštívily jsme i českou restauraci Zur Böhmichen Kuchl, kde vaří mnoho typických českých jídel a výzdoba se skládá z mnoha českých prvků. Personál je složen pouze z Čechů. Na zdech je k vidění několik fotek známých českých herců, fotografie Tomáše Garrigue Masaryka, na policích můžete vidět porcelán, křišťál, ale i sošku Golema nebo také obrázek Švejka. Rakouským hostům velmi chutná česká kuchyně a zajímají se i o výzdobu a při rozhovorech s majiteli neváhají zmínit, že některé české herce poznávají nebo že znají některé aspekty české kultury. Občas se snaží i získat recept na nějakou českou specialitu.

Nejhorší a nejlepší období

Pro respondentku, která přišla do Vídně v 60. letech, bylo nejhorší období po příchodu. Ve Vídni bylo draho a do Čech se nesměla vrátit pod trestem smrti. Nikdo jim po příchodu nepomáhal. Co se bytu i jeho zařízení týká, museli se obejít s naprostým minimem. Musela se sama naučit německy. Dále bylo špatné období okolo roku 2015, kdy přicházelo mnoho uprchlíků, kteří příliš neměli zájem se přizpůsobovat. S uprchlíky přišlo špatné období i pro majitele restaurací, protože dostali nařízeno od vlády, že musí na vlastní náklady uprchlíkům v ulicích, kde byly jejich podniky, nabídnout vodu i jídlo.

Nejlepší období, kromě uprchlické krize, trvá již několik let. Česká menšina je přímo chráněná rakouskou Ústavou, spolu s dalšími 5 menšinami. Rakušané Čechy neodlišují od sebe samotných, považují je za rakouské občany, pouze nemají moc rádi, když se před nimi baví svým jazykem, protože tomu nerozumějí a myslí si, že by je mohli pomlouvat. Lidé velmi oceňují, že stát pomáhá lidem, kteří přijdou o práci a poskytuje i právní pomoc zaměstnancům.