Poláci v Rumunsku
Polská menšina se na území Rumunska nachází v severní části země (většina zasahuje do území historické Bukoviny), kde v dnešní době žije kolem 2 600 polských obyvatel z celkového počtu přes 20 mil. obyvatel Rumunska (údaje z roku 2011). Většina Poláků se nachází v okrese (județul) Suceava.
Polské osidlování začalo ve druhé polovině 18. století, kdy do oblasti Bukoviny přicházeli Poláci za prací. V roce 1792 dorazilo do obce Kaczyka (Cacica), kde byl otevřen solný důl, 20 těžařských rodin z oblasti Malopolska. Další vlna polských přistěhovalců z Haliče a Slezska se zde objevila v první polovině devatenáctého století, kdy byl region součástí rakouské říše.
Po roce 1948 se počet Poláků prudce snížil, což bylo způsobeno deportacemi a také změnami hranic (Rumunsko ztratilo Besarábii a severní Bukovinu – tyto oblasti získal Sovětský svaz).
Poláci v Rumunsku dnes stále obývají několik vesnic. Téměř 100 % polského obyvatelstva tvoří vesnice Solonețu Nou a Plesza. V Poiane Micului žije přibližně 50 % Poláků a 50 % Rumunů. Obyvatelstvo ve vesnici je rozděleno podle kostelů: první polovina vesnice je obydlena Poláky – dělicí čára je za třetím polským kostelem, tedy katolickým, kde začíná rumunská část. V jiných vesničkách – Maidan, Runcu – nebo ve větších městech (Cacica a Suceava) žije podstatně menší procento polských obyvatel.
V naprosté většině již zmiňovaných polských vesnic jsou vybudovány Polské domy (Dom Polski). Na jejich vystavení se podíleli především Poláci a dotace jim poskytla polská vláda. Tyto domy jsou zbudovány pro komfortnější život menšiny. Domy poskytují školákům dovoz a odvoz ze škol, tam, kde běžné autobusy nejezdí. Ve vesnicích, kde nejsou obchody, Polský dům poskytuje nabídku hlavních potravin, protože zajet si do města nakoupit je v určitých oblastech téměř nemožné. Domy jsou také k dispozici při společenských kulturních akcích, jako jsou oslavy nebo svatby. Někdy také poskytují ubytování pro turisty.
Většina členů polské minority se považuje za rumunské občany s polskou identitou. Poláci mezi sebou komunikují v polském jazyce, ale ve školách se vyučuje v rumunštině. Výjimkou je polská základní škola Krystyny Bochenek ve vesnici Poiana Micului, ve které se vyučuje také polsky. Poláci mají vybudované katolické kostely, které podle možností navštěvují. Starší lidé třeba jen jednou týdně, jiní každý den. V Poiane Micului si místní obyvatelé chválí vstřícného rumunského kněze, který se naučil polsky a v kostele káže v polském jazyce. Vztahy mezi Rumuny a Poláky jsou velice dobré, až na malé šarvátky mezi dospívajícími, ale s tím se setkáme nejspíše všude.
Mnoho mladých lidí opouští zemi kvůli nedostatku práce a financí. Práci, ale i studia hledají v Polsku, Anglii, Švýcarsku nebo v Rakousku. Někteří mají v plánu zůstat v cizině navždy, jiní se vracejí pouze na svátky, nebo se chtějí vrátit až ve stáří. Často se vydává do ciziny pouze otec a ke své rodině se vrací s vydělanými penězi.
Mezi hlavní tradice, které zde stále Poláci dodržují, je nošení krojů, a to především na společenské akce a oslavy. Typické jídlo převzali od Rumunů, což je polentová kukuřičná kaše, dále konzumují hlavně vlastní vypěstované plodiny. Život v polských vesnicích je celkem jednotvárný, skoro jediná obživa, kterou mají, je jejich hospodářství, na kterém tráví většinu svého času, a do práce se zapojuje celá rodina. Rodiny žijí ve vícegeneračních domech a součástí hospodářství je i stodola. Téměř všichni mají dobytek, krávy a také koně, jelikož povozy jsou v místní krajině velice využívaným dopravním prostředkem.
Polští obyvatelé byli velice vstřícní a nikdo nás neodmítl, ba naopak. Vyprávěli nám o mnoha zajímavostech a o svém životě, který v těchto přírodních podmínkách není nijak lehký.
