Rusové (staroobřadníci) v Estonsku

Pro pochopení historie staroobřadníků v Estonsku je nutné zmínit historii ruské pravoslavné církve. V době vlády knížete Vladimíra přijali Rusové v roce 988 pravoslavnou víru z Byzantské říše – v této podobě ji chránili až do 16. století a považovali ji za neměnnou národní cennost. Od roku 1653 ruský patriarcha Nikon začíná zavádět církevní reformy, které zahrnovaly opravu liturgických knih, změnu obřadů, zrušení klanění se k zemi, zavádění pokřižování se třemi prsty místo dvou.

Vláda pomáhala pronásledovat odpůrce těchto reforem – staroobřadníky –, kteří byli vysídlováni, mučeni a popravováni. Aby se zachránili před pronásledováním, utíkali staroobřadníci do zahraničí, a tak se ocitli v Pobaltí, Rumunsku a v Americe.

V současné době se přibližný počet staroobřadníků v Estonsku pohybuje kolem 15 tisíc osob. Potomci staroobřadníků stále křtí své děti, a na Velikonoce jsou modlitební domy přeplněné, jako to bylo dříve. V Estonsku se nachází 11 straroobřadnických komunit: 9 z nich je na pobřeží Čudského jezera, jedna je ve městě Tartu, a jedna je v Tallinnu.

Staroobřadníci v Estonsku (podobně jako i v Lotyšsku) patří ke skupině označované jako bezpopovci. To znamená, že nemají duchovního otce (popa), ale vedoucího církve. Církevní hierarchii bezpopovci odmítají stejně jako i většinu svátostí kromě dvou: křtu a svátosti smíření. V Estonsku jsou staroobřadníci zastoupeni pomorským a fedosejevským vyznáním. Rozdělení dříve bylo striktní, příslušníci jednoho vyznání nemohli chodit do cizích modlitebních domů nebo uzavírat sňatky s příslušníky jiného vyznání. V současné době staroobřadníci mohou chodit do jakéhokoliv modlitebního domu, ale ve většině případů každý člen komunity chodí tam, kam si zvykl chodit od dětství, kam chodili jeho rodiče. Téměř nikdy se nestane, že pomorec půjde do fedosejevského modlitebního domu. Hlavní rozdíly mezi těmito vyznáními jsou:

1. Barva oblečení na bohoslužbu (sarafán u žen a azjam u mužů). Pomorci se na svátky oblékají do šatů bílé barvy, fedosejevci mají vždy černé.

2. Lidé, kteří uzavřeli sňatek, se nesmějí v modlitebních domech modlit v přední části – mají své určené místo na bohoslužbách vzadu. Dříve ovšem fedosejevci po vstupu do manželství nemohli ani dovnitř modlitebního domu. V současnosti je dovoleno modlit se i vdovám, což dříve možné nebylo.

3. Způsob zavazování šátků u žen – to ovšem v současnosti už dodržuje málokdo.

Staroobřadníci v 17. století osidlovali pobřeží Čudského jezera a hlavním způsobem obživy se pro ně stalo rybaření. Estonské obyvatelstvo preferovalo zemědělství, a proto staroobřadníci žili víceméně izolovaně a měli se svými estonskými sousedy dobré vztahy. Rybaření velice ovlivnilo nejenom způsob života menšiny, ale i jejich řeč. Jazyk staroobřadníků této oblasti je velice zajímavou výzvou pro lingvisty – staroobřadníci kolem Čudského jezera mají pro ryby více než tisíc názvů.

Starobylost a tradičnost vesnického obyvatelstva spočívá v jeho izolaci. Je nejen částí kolektivní identity staroobřadníků, ale i objektivním faktorem určujícím zvláštnost jazyka staroobřadníků. Díky své izolovanosti jim se podařilo uchovat svůj archaický jazyk.

Na jednu stranu je řeč místního obyvatelstva archaická, ale na druhou stranu se jí nepodařilo zabránit ovlivnění estonštinou.

Starověrci jsou považovaní za autochtonní obyvatelstvo Estonska. Na rozdíl od ruské menšiny mají preferovanou pozici. Stát ochotněji poskytuje peníze na výzkum staroobřadníků, jejich kultury a jazyka, než na vědecké výzkumy spojené s ruskou menšinou. Být staroobřadníkem v Estonsku je i věc určité prestiže, protože člověk patří ke starobylému rodu, ve většině případů má doma vzácnou ikonu nebo kříž, které zdědil po svých předcích.

S ohledem na složitou historii starověrců v Estonsku se dá říct, že mohou zůstat v této oblasti ještě dlouho. Velice pevné kořeny mají staroobřadníci na pobřeží Čudského jezera. Jejich modlitební domy byly vypáleny, mnohokrát zavřeny, ale pak znovu došlo k jejich obnovení. Dříve se zdálo, že až zemřou poslední staříci, bude to i konec staroobřadníků, ale jedna generace nahrazuje druhou. V současnosti se objevuje mezi mládeží trend zjišťovat své kořeny, znovuobjevovat tradice svých předků.

Pobřeží Čudského jezera je typické prolínáním dvou kultur, když více než 300 let vedle sebe žijí Estonci a Rusové s různými jazyky, odlišným náboženstvím, odlišnými obřady, kteří se nespojují, ale přesto se dobře snášejí.