Galicie

Galicie je španělská autonomní oblast, která se nachází na severozápadě Pyrenejského poloostrova. Když se mluví o Španělsku, člověk si většinou vybaví sluncem zalité pláže na pobřeží a vyprahlé vnitrozemí. Galicie je však zcela jiná. Pobřeží často lemují útesy odolávající bouřlivému mořskému příboji. Pobřeží je velmi členité, objevují se zde i fjordy tzv. ríos, které jsou domovem mořských plodů vyhlášených daleko za hranicemi Španělska. Vnitrozemí Galicie je hornatého charakteru. Pastviny střídají lesy, kde dodnes volně žijí divocí koně. Galicie se od zbytku země liší i v jiných aspektech. Kastaněty zde střídají dudy, připomínající keltskou historii této oblasti a býčí zápasy bychom zde hledali také marně.

Hlavním městem Galicie je Santiago de Compostela. Toto překrásné město se dostalo do povědomí především v 9. století, kdy zde byly nalezeny ostatky svatého Jakuba. Od té doby, především v posledních desetiletích, sem v rámci Svatojakubské cesty proudí davy poutníků, kteří sem putují stovky, někdy i tisíce kilometrů.

Tento téměř třímilionový národ má vlastní jazyk – galicijštinu. Naprostá většina obyvatel je bilingvní, mluví tedy jak španělsky, tak galicijsky. Galicijština je stejně jako španělština románského původu, avšak blíže má spíše k portugalštině. Galicijština byla ve 20. století za vlády generála Franca po téměř 40 let zakázána. Po jeho smrti však nastal boom, tímto jazykem se začalo vyučovat ve školách, začal být oficiálně užíván na úřadech a našel si své místo v médiích i literatuře. Galicijci jsou na svůj jazyk velmi hrdí, ale prakticky se zde nesetkáme s jevem, který se občas vyskytuje v ostatních španělských oblastech s minoritním jazykem, tedy že obyvatelé odmítají mluvit španělsky a požadují od ostatních, aby se jim přizpůsobili.

Keltské kmeny žijící na tomto území po sobě sice nezanechaly žádné písemnosti, ale jejich vliv je patrný. Například mnoho dnešních místopisných názvů pochází právě z keltského jazyka. Za keltské dědictví jsou považovány především tzv. castros. Hradiště, která jsou tvořena kruhovými domky se slaměnou střechou, byla stavěna především na kopcích, aby byla lépe chráněna a také proto, aby byli obyvatelé blíže bohům.

Galicie je krajem, kde se dodnes ve velké míře věří v nadpřirozeno. Místní lesy údajně obývají čarodějnice, které mohou být hodné i zlé. Pokud se někdo v Galicii zeptá na čarodějnice, nejčastější odpovědí mu bude: „Eu non creo nas meigas, mais habelas, hainas“ (Na čarodějnice nevěříme, ale existují). Víru v mystično lze také pozorovat na oblíbenosti čarovného alkoholického nápoje Queimada, jehož příprava zahrnující vyřčení magické formule má účastníky ochránit před zlými duchy.

Ke specialitám galicijské kuchyně patří především mořské plody (mariscos). Zvláště hrdí jsou Galicijci na svou chobotnici (pulpo), které je zasvěceno nemálo restaurací. Tradiční podávání chobotnice je jednoduché avšak velmi chutné. Ne nadarmo se říká, že v jednoduchosti je krása. Chobotnice se nejdříve uvaří a poté se její chapadla nastříhají nůžkami na kousky. Ty se naaranžují na dřevěné prkénko, posypou se hrubou mořskou solí a středně ostrou mletou paprikou a nakonec se pokapou olivovým olejem.

Mezi další oblíbené mořské plody patří krevety, slávky (mejillones), srdcovky (berberechos) a hřebenatky svatojakubské (vieira), se kterými se v Galicii lze setkat téměř na každém rohu. Právě lastury hřebenatky se totiž staly symbolem svatého Jakuba a celé Svatojakubské cesty.

Kristýna Kociánová a Ondřej Sova