Slovenské obyvatelstvo přišlo na území dnešní Ukrajiny především přibližně v 17.-18. století. Důvodem byl dostatek pracovních míst v kraji. Slováci pracovali na hamrech (jeden plně funkční je dochovaný v Lisičevu), na pilách, jako lesní dělníci nebo zpevňovali břehy řek. Další Slováci sem přišli po vzniku Československé republiky, ti byli ale většinou vyhnáni při rozpadu republiky na jaře 1938, nebo odešli po válce z důvodu anexe předválečné nejvýchodnější země ČSR Sovětským svazem.
Dnešní Slováci odvozují svoji etnicitu především z vlastního jazyka a náboženství. Téměř všichni Slováci na Ukrajině jsou římští katolíci, čímž se dříve lišili od většinové společnosti, také liturgie je ve slovenštině.
Čtyřicetiletý tlak sovětizace a pozdější ukrajinský nacionalismus ale zanechal na dříve multikulturní oblasti své stopy. Zvýšený zájem o slovenské předky a jejich kultury nastal po rozpadu Sovětského svazu a pak především po vstupu Slovenska do EU, protože získání Karty zahraničního Slováka má pro obyvatele Ukrajiny nesporné výhody (např. možnost pohybu a práce ve státech EU). Tento zájem a aktivní účast na akcích pořádaných slovenskými krajanskými spolky je podmínkou pro udělení tohoto statusu, ale po jeho udělení zájem o vše slovenské často i končí.