Zpět na hlavní stránku (Pestrá Evropa)

Rusíni na Ukrajině – Podkarpatští Rusíni

Rusíni na Ukrajině – Podkarpatští Rusíni

Tereza Braunsbergerová

Rusíni jsou slovanským národem, který se vyskytuje především v oblasti jižních a severních Karpat, ale v menší míře také například v USA, Kanadě či Austrálii, kam postupně emigrovali na konci 19. století a následně i během 20. století, a to především z ekonomických a politických důvodů. S větším výskytem se však dodnes setkáváme na území Ukrajiny, Slovenska, Polska, Rumunska či Maďarska.

Oficiální a neoficiální statistiky počtu Rusínů

Podle odhadů se největší procento Rusínů nachází v Zakarpatské části Ukrajiny, dříve nazývané Podkarpatskou Rusí. Tato menšina však není v současné době, ani po doporučení OSN z roku 2006, na území Ukrajiny uznána za národnostní menšinu, a tak je toto tvrzení vcelku diskutabilní. V roce 1992 totiž vydala Ukrajina závazné nařízení o registraci Rusínů jako Ukrajinců a v roce 1996 schválila program na potírání rusínského hnutí a všech jeho projevů na domácí, ale i zahraniční půdě.

Kdybychom se zabývali otázkou největšího výskytu Rusínů podle oficiálních statistik, dozajisté by na prvním místě bylo Slovensko. Podle sčítání lidu z roku 2011 se na tomto území nachází 33 482 Rusínů (v roce 2001 to bylo 24 201 obyvatel), přičemž na Ukrajině se podle posledního sčítání lidu z roku 2001 vyskytuje pouze 10 183 Rusínů.

STÁT ÚŘEDNÍ STATISTIKA ODHAD Ukrajina 10 000 740 000 Zakarpatská oblast (650 000) Přesídlení Lemkové (90 000) Slovensko 55 000 130 000 Polsko 5 900 60 000 Rumunsko 200 34 000 Srbsko 16 000 25 000 Česká republika 1 100 12 000 Maďarsko 1 100 6 000 Chorvatsko 2 300 5 000 USA 12 500 620 000 Kanada - 20 000 Austrálie - 2 500 CELKEM: 1 654 500

Oficiální statistika počtu Rusínů na Ukrajině vznikla přes značné peripetie. Nejdříve ukrajinský parlament nebral v potaz výzvu k uznání rusínského etnonyma, poté se rozhodli představitelé rusínských spolků, že se sčítání lidu zúčastní jako pozorovatelé a souběžně vypracovali svou statistiku k počtu Rusínů na daném území, kde se jejich odhad pohybuje okolo 740 000 Rusínů (včetně polských Rusínů/Lemků, cca 90 000, kteří byli násilně vystěhováni po 2. světové válce během operace Visla), a na konec až po nátlaku orgánů EU a mezinárodního společenství Ukrajina zveřejňuje své několikanásobně nižší oficiální statistiky rusínské minority.

Rusíni dále své odhady staví na dřívějších sčítáních, které proběhly již za První republiky. V roce 1921 se uskutečnilo sčítání obyvatel, kde bylo příslušenství k dané národnosti určováno na základě mateřského jazyka, k rusínštině se přihlásilo 461 849 obyvatel Československa, přičemž 372 884 obyvatel žilo na území tehdejší Podkarpatské Rusi. Otázkou tedy zůstává, kam by se sami tito Rusíni či jejich potomci vytratili?

Národnostní uvědomění

Je pravdou, že rusínské národnostní uvědomění dříve nebylo nijak zvlášť výrazné, ale to se začalo měnit od 19. století, kdy proběhlo národní obrození v čele s A. Duchnovičem a následně i s A. Dobrjanským. Obrozenci se zaměřovali na jazyk (psali slovníky, sestavovali gramatiku…) a dále na rusínskou historii, kterou představovala především řeckokatolická církev. A. Duchnovič byl řeckokatolickým knězem, zakladatel prvního rusínského spolku v Prešově, ale především se zabýval celkově rusínským jazykem. Dodnes je pro Rusíny velmi významnou osobností, jelikož je, i když možná mylně, považován za autora textu, z kterého byla utvořena rusínská hymna, a také je autorem rusínského kréda, které vydal v prvním rusínském almanachu v roce 1850: Ja Rusin byl, jesm i budu, Ja rodyl sja Rusinom.

Pod nadvládou Uher, během maďarizace, která na území obývaném Rusíny probíhala, se Rusínům, kteří byli doposud maďarské šlechtě celkem loajální, dostávalo včetně útlaku i obviňování například z panslavismu.

Z tohoto důvodu se stává pronásledovaným další rusínský buditel A. Dobrjanský. Pobývá na Slovensku, ale i v Čechách, kde se seznámil například s F. Palackým či K. H. Borovským, s jejichž názory se velmi sžil. Poté se podílel na vytvoření politického programu, ve kterém se jednalo o sjednocení Rusínů Uherské Rusi, východní Haliče a Bukoviny. Tento program byl kladně přijat vídeňskou vládou, která také kladla odpor maďarským liberálům a každého spojence s radostí přijímala, ale později se její zájem o rusínský program naprosto vytrácí. I přesto je od roku 1866 zahájena aktivní činnost rusínského spolku Obščestvo sv. Vasilija Vilikago v Užhorodě, kde předsedal sám Dobrjanský. O rok později začínají vycházet první rusínské noviny Svet, rusínské učebnice pro školy či literární almanachy a ročenky.

Náboženství

Rusíny můžeme označit za velmi věřící národ, což je patrné nejvíce ve vesnickém prostředí. Počátky jejich christianizace sahají až do 9. století, kdy na toto území přicházejí během své cesty na Velkou Moravu věrozvěsti sv. Cyril a Metoděj. Jejich vyznání je v současné době především pravoslavné či řeckokatolické.

Řeckokatolická církev vzniká v 17. století, kdy většina uherské šlechty konvertuje zpět ke katolické víře. Jejich poddaní jsou převážně vyznavači pravoslavné víry. Jako řešení se nabízí myšlenka sjednocení katolické a pravoslavné církve, a to v rámci kompromisu.

Po několika neúspěšných pokusech o realizaci této myšlenky, se v dubnu roku 1646 koná tzv. užhorodská unie, kde probíhá shromáždění 63 duchovních v hradní kapli v Užhorodu. Mezi duchovními je i opat mukačevského pravoslavného kláštera sv. Mikuláše Petr Parthen, který získává podporou v myšlence sjednocení pravoslavných Rusínů s latinskou církví od užhorodských pánů, rodu Drugethů. P. Parthen v hradní kapli podepisuje smlouvu s římskokatolickým biskupem jágerským (Jáger – v dnešním severním Maďarsku) o vzniku nové unijní církve, která si zachovává byzantsko-východní liturgii, ale biskup je volen synodou a následně schválen papežem. Kněží nové církve získávají také stejná práva jako římskokatoličtí kněží a již nejsou ve stavu poddanské závislosti, kdy museli například platit feudální poplatky. Sídlem této nově vzniklé církve se stává klášter sv. Mikuláše v Mukačevu, kde se Petr Parthen stává tamním biskupem.

V roce 1771, na žádost Marie Terezie, byla papežem Klementem XIV. vydána bula Exim Regalium, která uznává nezávislost řeckokatolické církve na jágerském biskupství, což ukončilo neustálé spory mezi jednotlivými církvemi, kde si jágerské biskupství nárokovalo poddanost řeckokatolické církve. Vzniká tedy mukačevská řeckokatolická eparchie, dle katolického kanonického práva.

Během 70. let 18. století se hlavní sídlo eparchie přesouvá do Užhorodu, kde je využito prostorů jezuitského řádu, který byl zrušen. Sídlem se stává chrám Povýšení sv. Kříže, včetně biskupské rezidence, ale postupem času připadá řeckokatolíkům např. i místní hrad, kde se uskutečňovaly duchovní semináře. Biskupem v této éře byl Andrej Bačinský, který se zasloužil i o otevření normální školy v Užhorodu, která měla složit k rychlé výchově nových učitelů během školních reforem Marie Terezie. Výuka ve školách následně probíhala v rusínském jazyce, který se stal i jazykem biskupské kanceláře.

Aktuální situace

Situace Rusínů na Ukrajině není stále nijak zvlášť příznivá. Minorita není doposud uznaná za národnostní menšinu jako jiné etnické skupiny, které se na daném území vyskytují. Uznání by Rusínům sice nepřineslo žádnou finanční pomoc od státu, ale vedlo by k jejich lepšímu sjednocení, což by mohlo potlačit i probíhající asimilaci. Mohli by lépe zpracovávat svou historii, otevřít rusínské školy apod. V roce 2017 v rámci upevnění ukrajinské identity byla sice nařízena výuka v ukrajinštině i v menšinových školách, ale přesto se tam žáci s menšinovým jazykem stále setkávají. Další novelizací je zákaz veřejného vystupování na téma autonomie, což se považuje za separatistické.

V roce 1991 proběhlo na Zakarpatsku referendum o vzniku samosprávy, pro kterou se vyslovilo 78 % obyvatel, ale ke změně nedošlo. Toto referendum může být i jedním z důvodů obav ze separatismu.

Situace na Ukrajině je ale vesměs špatná nejen pro Rusíny, ale pro velkou část obyvatel. Vládne zde všudypřítomná korupce (P. Porošenko, V. Baloha…), zasahující politickou i ekonomickou elitu země nebo veřejný sektor, kde je nejvíce zřejmá u policie a úřednictva. Dalšími problémy je vysoká míra nezaměstnanosti, neexistence právního státu, vměšování Ruské federace do vnitřního fungování státu, včetně nezákonné anexe Krymu, nestabilní situace v oblasti Doněcka a Luhanska. V aktuální době také platí vyhlášení částečného válečného stavu na Ukrajině.

Prvky rusínské kultury v současnosti

V současné době je rusínská kultura stále velmi patrná. Dá se říct, že vše, co je trochu staršího data na tomto území, můžeme většinou považovat za rusínské – ať už jsou to starší domky, dřevěné či jiné kostelíky nebo jen lidové písničky, které se zde po léta předávají z generace na generaci.

V roce 1970 vzniklo Zakarpatské muzeum lidové architektury (skanzen) v Užhorodu, kde se můžeme setkat s rusínskými stavbami, které v této oblasti dříve převládaly, ale i domky typickými pro maďarské či rumunské obyvatelstvo.

V letošním roce byla nově otevřená expozice na mukačevském hradě, která se věnuje lidovému folkloru této oblasti.

Zmínky o Rusínech nalezneme například i na užhorodském hradě, kde je v rámci výstavy věnované První republice k dohledání užhorodské memorandum psané T. G. Masarykovi, kde se Rusíni razantně distancují od ukrajinského obyvatelstva.

Již devátým rokem je pravidelně vysílán v televizi pořad Rusínská rodina. Trvá přibližně 20 minut a jeho témata jsou omezená. Nelze se zde zabývat politickými otázkami, ale pouze folklorem, etnografií a občas i stručnou historií.

Činnost vyvíjí rusínské spolky, kterými jsou například spolek Podkarpatských Rusínů, Rusínské ženy, Rusínská mládež, Spolek rusínské nauky, Spolek rusínských spisovatelů, Kulturní a vzdělávací centrum A. Duchnoviče apod.

Již osmnáctkrát se pořádal festival Červená růže, který se každoročně odehrával v Mukačevu. Letošní devatenáctý ročník se již nekonal kvůli politické situaci a byl prozatím odložen na léto 2019. V rámci festivalu se vždy projevuje úcta A. Duchnovičovi. Prochází se ulicí, která nese jeho jméno, zastavuje se u jeho pamětní desky a také u jeho sochy poblíž náměstí, kam Rusíni pokládají mimo jiné věnce. Celá cesta je doprovázena rusínskými písněmi a živou hudbou a je zakončena v mukačevském divadle, kde festival pokračuje. Vystupují zde rusínské soubory z různých oblastí Zakarpatí, které mají připravené desetiminutové vystoupení, ať už taneční, pěvecké nebo jakkoliv jinak reprezentující jejich kulturu. V rámci festivalu se také vybírá nová kniha psaná v rusínštině, a pokud jsou na ní finance, je poté i publikována.

V minulých letech byly také snahy o fungování nedělních rusínských škol, které byly financovány převážně ze zahraničí, ale tento „sponzoring“ se vytrácí a s ním i existence těchto škol.

V únoru roku 2019 by se Rusíni mohli dočkat i kodifikace svého jazyka „podkarpatské“ rusínštiny, i když v tomto jazyce již vyšlo mnoho publikací, ať už to byla poezie, próza, slovníky, frazeologie, zpěvníky, učebnice či pohádky. Také vychází čtvrtletní časopis v tomto jazyce. Dříve byly vydávány i noviny, ale ty již zanikly. V letošním roce však není dostatek financí ani na publikaci nové knihy.



 
 
Výskyt Rusínů v Karpatské části rozdělený na podskupiny
Celosvětové počty Rusínů
Memorandum T. G. Masarykovi
A. Duchnovič
Ulice A. Duchnovičе
Pamětní deska A. Duchnovičovi
Almanach A. Duchnoviče
A. Dobrjanský
sv. Cyril a Metoděj – sousoší v Mukačevu
Nedělní mše v chrámu Povýšení sv. Kříže v Mukačevu
Pravoslavný chrám Panny Marie (Mukačevo)
Pravoslavný kostel sv. Michala (skanzen)
Pravoslavný ženský klášter sv. Mikuláše, který byl dříve sídlem řeckokatolické církve (Mukačevo)
Řeckokatolická katedrála Nanebevstoupení Panny Marie (Mukačevo)
Římskokatolický kostel sv. Martina (Mukačevo)
Užhorodský hrad
Pozůstatky hradního kostela v Užhorodu
Socha Marie Terezie naproti chrámu Povýšení sv. Kříže v Mukačevu
A. Bačinský
Sídlo mukačevské eparchie, chrám Povýšení sv. Kříže
Znak mukačevské eparchie
Mukačevská eparchie na mapě Ukrajiny
Interiér chalupy z Potižské nížiny
Interiér chalupy z Uže
P1010516
Rusínská chalupa
Huculská chalupa z 18.století (skanzen)
Chalupa tzv. bojkovského typu, počátky 19. století (skanzen)
Chalupa z okolí Svaljavy, 17.-18. století
Chalupa z Potižské nížiny, 19. století
Chalupa z údolí Uže, 18. století
Folklorní muzeum_01
Folklorní muzeum_02
Folklorní muzeum_03
Folklorní muzeum_04
Folklorní muzeum_05
Folklorní muzeum_06
Folklorní muzeum_07
Festival Červená růže_ 7
Festival Červená růže_ 8
Festival Červená růže_1
Festival Červená růže_2
Festival Červená růže_3
Festival Červená růže_4
Festival Červená růže_5
Festival Červená růže_6
Protest ukrajinských nacionalistů během festivalu
Festival Červená růže_9
Festival Červená růže_10
Festival Červená růže_11
Festival Červená růže_ 12
Rusínská frazeologie
Rusínský zpěvník
 
Pestrá Evropa 2018