Rusíni na Ukrajině

Tereza Braunsbergerová, Albina Iskandarova, Tanir Tlegenov

Ukrajinští Rusíni žijí především v oblasti severních a jižních svahů Karpat. Jedná se o východoslovanský národ, který na toto území pronikal během 5.–6. století. I když lze považovat za jejich původní území Zakarpatskou Rus (označovanou rovněž jako Podkarpatská Ukrajina), kde minimálně do začátku 20. století rusínské obyvatelstvo tvořilo většinu obyvatel, není tomu tak: území, kde žili a žijí, je mnohem rozsáhlejší. Rusíni nikdy neměli vlastní stát – několik pokusů o jeho založení trvalo velmi krátce.

Velké migrační vlny Rusínů začaly na přelomu 19. a 20. století a dá se říci, že pokračují dodnes. Rusíni v dnešní době žijí na Slovensku (Slovensko je státem, kde podle oficiálních počtů ze sčítání obyvatel žije Rusínů nejvíce), v Polsku, Srbsku, Maďarsku, Rumunsku, ČR, ale také v Kanadě, Austrálii či v USA. Největším důvodem rusínské migrace je v dnešní době vysoká nezaměstnanost, zkorumpovanost států, odkud migrují a celkově touha po lepším. Největší skupina však stále přetrvává na území dnešní Ukrajiny, a to především v zakarpatské oblasti, kde jich je 10 100 – podle posledního sčítání obyvatel, které se uskutečnilo přibližně před 16 lety. Problémem je, že se mnoho Rusínů již považuje za Ukrajince a při sčítání chybí kolonka pro zaškrtnutí jejich mateřského jazyka, podle kterého by se dala snáze určit jejich etnicita. Odhad počtu Rusínů je proto mnohonásobně větší a uvádí se, že na Ukrajině žije až 750 tisíc Rusínů, což je skoro polovina všech Rusínů na světě. Je však paradoxem, že Ukrajina je jediným státem, ve kterém Rusíni žijí, a který neuznává Rusíny jako právně uznanou národností menšinu, i přes doporučení OSN z roku 2006.

Pro Rusíny na Ukrajině je velmi důležitý jazyk, ve kterém rozlišují východní či západní dialekt. Západní dialekt je typický především pro Lemky, kteří se vyskytují na území dnešního Polska, a naopak východní je typický právě pro oblast Podkarpatské Rusi.

Dmitrij Pop (*16. 4. 1941) předseda rusínského spolku, lingvista a mimo jiné také učitel českého jazyka, se k současné situaci na Ukrajině vyjádřil vcelku rozhořčeně. Všichni jeho studenti, které vyučuje češtinu, se časem stěhují za studiem do ČR, kde podle jeho slov chtějí i nadále zůstávat, jelikož zde mají větší životní jistoty. Studenti, kteří se vracejí s vysokoškolskými diplomy zpět na Ukrajinu, budou nakonec prodávat na trhu nebo vykonávat podobná zaměstnání, neodpovídající jejich kvalifikaci.

K tomuto tématu dodává paní Marta, která žije poblíž města Iršava, že spousta mužů odjíždí za prací do ciziny, aby lépe zajistili svou rodinu. Tím pádem nastává problém, kdy v rodině chybějí mužští členové. Ti se, po několika měsících pracovního pobytu v zahraničí, vracejí často jen na otočku a ženy s dětmi zůstávají doma často samy. Sama ví, o čem mluví, jelikož v ČR nyní pracuje její jediný syn, synovec a dříve i jediný zeť.

Dmitrij Pop dále hovoří o svých činnostech pro Rusíny, kdy se v roce 2001 zasloužil o vznik rusínských škol, které se vyskytovaly na území Svaljavy, což je bezmála čistě rusínská oblast. Po 10 letech ale začaly postupně zanikat, a to prý kvůli angažovanosti jistého americko-kanadského profesora, ale dnes už se o tom prý nemluví. Dalším důvodem byly zajisté finance. Ty jsou nejen pro Rusíny často velkou překážkou. Jako neuznaná menšina, nedostávají od státu žádné peníze, což je pro ně nepochopitelné. Jinde ve světě totiž rusínskou národnost uznávají, a tím pádem dostávají i dotace od státu, ale na území, které považují za svou domovinu a kde jich žije nejvíce, o nich nechtějí ani slyšet. Přitom zde uznávají Maďary, Srby, Romy a další. Zajímavostí je, že i když znalost rusínštiny, převážně ve městech, velice upadá, místní romské obyvatelstvo rusínštinu používá, a pan Pop ji dokonce označuje jako jeden z jejich mateřských jazyků.

Přibližně před rokem začal vycházet časopis v rusínštině, který vychází 4x ročně. Další možností používání rusínštiny je při 15-20 minutovém kulturním televizním programu Rusínská rodina, který se vysílá přibližně osm let, ale nesmí se věnovat politickým tématům, pouze folklóru, etnografii či dějinám Rusínů. Dokonce se objevil i pokus vyučovat v nedělních rusínských školách, které byly sponzorovány především Rusíny žijícími v USA, ale postupem času docházelo k úpadku a dotace byly tak mizivé, že tato snaha zanikla.

V rusínštině však vycházejí i nadále jiné publikace, politické satiry, učebnice, pohádky, próza a podobně. Dimitrij Pop sepsal i trojjazyčný slovník (rusko-ukrajinsko-rusínský), který obsahuje 270 tisíc slov, různé rusínské fráze a poezii. Dříve dokonce vycházely i rusínské noviny, ale z finančních důvodů již zanikly.

Pro Rusíny je typické, že jsou silně věřící, i když praktikující lidé se nacházejí především na vesnicích. Jsou příslušníky pravoslavné či řeckokatolické církve, jež se začala formovat po roce 1649 na základě užhorodské unie. Dá se říci, že řeckokatolická církev je z hlediska obřadů a liturgie velmi podobná pravoslavné církvi, ale uznává římského papeže.

Rusíni jsou dokonce považováni za jeden z prvních slovanských národů, který přijal křesťanství, a to nejspíše prostřednictvím sv. Cyrila a Metoděje, kteří během cesty na Velkou Moravu strávili několik let i na území dnešní Ukrajiny. Jejich žáci, nebo dokonce oni sami, zde založili biskupství a uprostřed města se nyní nachází i jejich monumentální sousoší.

V Mukačevu se nachází také rozlehlý klášter sv. Mikuláše, který vznikl přibližně v 11.–12. století a po roce 1649 se stal centrem řeckokatolické církve v zakarpatské oblasti. Klášter zde provozoval například i školu a knihovnu a celkově zajišťoval místní kulturní a náboženský život. V roce 1946 byla ukrajinská řeckokatolická církev zlikvidovaná sovětskou vládou a klášter byl nucen přejít k pravoslavné církvi, pod kterou spadá dodnes. Ti, kteří s tímto postupem nesouhlasili, byli z území vyhoštěni. Dále se zde i v okolí nachází mnoho dalších církevních staveb a občas můžeme narazit i na dřevěné kostelíky, které jsou jednou z typických staveb Zakarpatské Rusi. Jedna z těchto staveb se nachází například i v Praze v Kinského zahradě, kde stojí kostel sv. archanděla Michaela, který dříve stával poblíž Mukačeva.

Za jednoho z nejvýznamnějších Rusínů lze označit Alexandera Duchnoviče, který byl řeckokatolickým knězem a také národním buditelem, žijícím v 19. století. V roce 1850 založil první rusínský spolek v Prešově, který vydal almanach „Pozdravelenije rusynov na hod 1851“, který obsahuje rusínské krédo: „Ja rusyn byl, jesm i budu…“, dále učebnice pro základní školy a sám je nejspíše autorem veršů, z kterých se stala národní hymna Rusínů „Podkarpatskiji rusyny, ostavte hlubokij son“. Na jeho počest stojí opět např. v Mukačevu socha a je zde po něm pojmenovaná i škola.

V dnešní době zde funguje několik spolků, sborů (např. Babčiny zpívanočky) a různých uskupení, které se snaží především o udržení rusínského folklóru – ať už Kulturní a vzdělávací centrum A. Duchnoviče, založené v roce 1924 a sídlící v Užhorodě, které mělo za cíl dělat osvětu místním Rusínům, tak různé spolky mladých Rusínů, žen…

Jedním z projektů mukačevského spolku je např. festival Červená růže, který se zde koná jednou za rok. Tento festival spolupořádá také předseda místního rusínského spolku Jovan Župan, který kvůli této funkci již nemůže vykonávat funkci primáře v místní nemocnici, ale nadále zde pracuje alespoň jako chirurg.

S tradičním obydlím typickým pro území dnešní Ukrajiny se můžeme setkat v užhorodském skanzenu, kde se mimo jiné nachází i obydlí typické pro Rusíny a jim blízké Huculy – například huculský domek, se svou velmi charakteristickou modrou barvou. Modrá je nejen omítka, ale i celý interiér. Dále se tam nachází krčma, škola či dřevěný kostel s kaplí, které nám mají přiblížit, jak se dříve na tomto území lidem žilo. Stavby i zahrady jsou doplněny tradičním nářadím, úly, nábytkem a celkově doplňky, které nám vytváří iluzi, že domky jsou stále obývané. Na zahradách se setkáme i s ovcemi, zralými rajčaty či vinou révou.



 
 
Mapa území s největším počtem Rusínů
Rusínské vystěhovalectví – rusínské noviny z roku 1914 vydávané v Brazílii
Rusínská rodina, která se stala našimi hostiteli (uprostřed paní Marta s manželem a jejich vnukem)
Návštěva babičky naší pohostinné rodiny
Dmitrij Pop (uprostřed) ve spolku T. G. Masaryka v Užhorodu
Učebnice rusínštiny pro ZŠ
Sousoší sv. Cyrila a Metoděje na náměstí v Mukačevu
Sousoší sv. Cyrila a Metoděje na náměstí v Mukačevu
Klášter sv. Mikuláše v Mukačevu
Novodobý pravoslavný dřevěný kostelík v Mukačevu
Pravoslavná kaple v klášteře sv.Mikuláše v Mukačevu
Sídlo mukačevské řeckokatolické eparchie v Užhorodu
Kostel sv. archanděla Michaela v Praze, který byl v roce 1929 převezen z Podkarpatské Rusi jako dar Rusínů jejich tehdejšímu hlavnímu městu
pomník Alexandra Duchnoviče v Mukačevu
Ukázka rusínských tradic ve skanzenu v Užhorodu
Tradiční oděv rusínských mužů na počátku 20. století
Tradiční oděv rusínských žen na počátku 20. století
Rusínky v národním kroji (přelom 19. a 20. století)
Podkarpatští Rusíni (1925)
Předseda rusínského spolku Jovan Župan
Huculské obydlí v užhorodském skanzenu
Interiér huculského domku
Kukuřičná kaše s bryndzou
Církevní stavby v užhorodském skanzenu
 

Generated by: jAlbum 10 | Skin: Spartan by Björn Fant