Rusíni v Polsku – Lemkové

Petr Kokaisl, Václav Vlna

Přestože se v Polsku pro místní Rusíny zcela běžně používá označení Lemkové, sami se označují jako Rusíni nebo Rusnaci. Etnonymum Lemkové prý vzniklo jako posměšek ze strany Poláků na rusínskou řeč, kde se často objevuje slovo „lem“, které znamená „jen“. Rusíni svým sousedům nezůstávali nic dlužní a říkali jim „hloupí Ljachi“ (Lechové). Dnes už označení Lemko neznamená posměšek, ale sami polští Rusíni toto označení přijímají.

Podobně jako Rusíni na Slovensku, neměli ani polští Rusíni výrazné národnostní uvědomění a často byli považováni za pouhou větev maloruského (později ukrajinského) národa.

Přesto po skončení 1. světové války několik rusínských/lemkovských představitelů vyhlásilo v roce 1918 samostatnou Lemkovskou republiku (Ruska Narodowa Republika Łemków) s hlavním městem ve Florynce. Republika trvala jen krátce – po 16 měsících byli její představitelé uvězněni. Po skončení 2. světové války v roce 1945 odjelo po agitaci sovětských agentů z NKVD asi 60 rodin na Ukrajinu a v roce 1947 byli nuceně vysídleni zbylí Lemkové – především do nově získaných polských oblastí. Ve Florynce pak zůstala jediná lemkovská rodina. Dnes by asi málokoho napadlo, že Florynka byla hlavním městem zaniklého státu Lemků.

Určit dřívější počet Lemků je obtížné, protože při sčítáních se sami, nebo ze strany sčítacích komisařů zařazovali mezi jiné národnosti.

V prvním sčítání obyvatel po 1. světové válce se sice objevuje jednoznačně uvedená rusínská národnost, ta ale zahrnovala celou řadu národnostních a etnografických skupin (kromě Rusínů a dalších specifických skupin Bojků, Huculů zahrnoval i Ukrajince). Celkový počet Rusínů v Polsku v roce 1921 tedy dosahoval 3 898 428 osob, což bylo více než 15 % obyvatel meziválečného Polska. Zároveň je třeba nezapomínat, že tehdejší Polsko zahrnovalo i část dnešní Ukrajiny.

Při sčítání obyvatel v roce 1931 byla zjišťována národnost na základě mateřského jazyka – rusínštinu uvedlo jako rodný jazyk 1 219 647 osob.

Po 2. světové válce došlo k obrovské proměně lemkovského osídlení. Polský stát se chtěl vypořádat s ukrajinskými nacionalisty, kteří působili na jeho území. Proto v rámci Akce Visla v roce 1947 násilně vysídlil ukrajinské obyvatelstvo do Sovětského svazu, ale i do oblastí, které Polsko nově získalo na úkor Německa. S Ukrajinci byli společně odsunuti i Lemkové. V těchto vojvodstvích žije nejvíce Lemků i v současnosti.

Nikdo se při vysidlování neptal, kdo je Rusnak a kdo je Ukrajinec. Hlavní byl křestní list. Kdo byl pokřtěný u řeckokatolíků, tak musel jít, kdo u římskokatolíků, ten mohl zůstat.

Přestože i polští představitelé už na konci 50. let uznali pochybení při odsunu ukrajinského obyvatelstva, zpřetrhané vazby s rodným krajem se už Lemkům ve většině případů obnovit nepodařilo. Od roku 1957 byl sice zrušen zákaz stěhování, ale většina Lemků už zůstala na západě.
Mapa níže ukazuje rozšíření Lemků v současnosti (sčítání v r. 2011). Procenta uvádějí podíl z celkového počtu Lemků žijících v Polsku.

V roce 1950 žilo v Polsku už jen 55 700 Lemků a jejich přesný počet bylo pak možné zjistit až po více než půlstoletí – přihlásit se k lemkovské národnosti nebylo možné, na výběr bylo pouze mezi národností polskou a ukrajinskou. Sčítání v roce 2002 ukázalo, že jejich počet klesl na pouhou desetinu (5863 osob). Zároveň ale nastalo určité lemkovské národní obrození a při dalším sčítání obyvatel v roce 2011 se k lemkovské národnosti přihlásilo už 9640 osob.

Protože při polském sčítání obyvatel v roce 2011 bylo možné označit více národností, celkový počet obyvatel, který nějakým způsobem projevuje lemkovskou národnost, je vyšší: dvojí národnost polsko-lemkovskou (z nichž dotazovaní žádnou neupřednostnili) uvedlo 3600 osob, 2 600 osob uvedlo na prvním místě polskou národnost a na druhém místě lemkovskou. Jako první národnost lemkovskou uvedlo 7 100 obyvatel. Z tohoto počtu pak jen a pouze lemkovskou národnost uvedlo 5 600 obyvatel.

Celkem tedy můžeme počítat na území Polska se zhruba 10 500 osobami, které se v nějakém stupni přihlásili k lemkovské národnosti.

Náboženství

Pro polské Rusíny bylo hlavní součástí jejich kultury náboženství. To se projevovalo v architektuře výstavbou specifických dřevěných kostelíků, které oblast Lemkovštiny zdobí dodnes, i když ve většině z nich se už řeckokatolické bohoslužby neslouží.

V Ottově slovníku naučném z přelomu 19. a 20. století se píše: Všech Lemků počítá se asi 109.000; jsou vyznání řeckokatolického. Jazyka svého, jako viry, pevně se drží. Katolíků lat. obřadu a židů žije mezi nimi poměrně málo.

Příslušnost k řeckokatolickému obřadu vedla k vysídlení Lemků společně s Ukrajinci, ale i po částečném uvolnění poměrů v 60. letech 20. století byli polští řeckokatolíci pronásledováni, z dřevěných kostelů, které byly starobylými architektonickými skvosty, se stávaly obchody nebo skladiště. Řeckokatolické bohoslužby mohli Lemkové sloužit jen v rámci podzemní církve. To proměnilo náboženskou strukturu Lemků – dnes už je vyrovnaný poměr řeckokatolíků a pravoslavných a poměrně velkou část Lemků tvoří římskokatoličtí křesťané.

Přestože dřevěné kostelíky v Lemkovštině jsou dnes krásně opraveny, Lemkové se do nich už většinou nevrátili. Proto je většina z nich v současnosti římskokatolických, nebo pravoslavných. Jen několik farností zůstalo řeckokatolických, jako například v Komańcze. Ta je jedinou řeckokatolickou farností v Polsku, která se může pochlubit nepřetržitou historií od svého vzniku v roce 1805 až do současnosti. I zde se ale museli místní Rusíni/Lemkové vypořádat s nepřízní režimu, když v 60. letech 20. století museli svůj kostel předat pravoslavné církvi.

Bojkové

Bojkové tvořili specifickou podskupinu rusínského obyvatelstva – žili většinou v nejvýchodnější části území osídleném Rusíny, a to především ve vyšších oblastech (sami se dříve označovali jako Verchovińci). Dnes se za Bojka považuje už málokdo – při sčítání obyvatel tato národnost úplně chybí. I v oblasti bojkovštiny se místní Rusíni považují spíše za Lemky. Navíc v tomto vojvodství (Podkarpatském) dnes žije jen něco málo přes 2 % všech polských Lemků.

V Myczkówě (okres Lesko v Podkarpatském vojvodství) je bojkovské muzeum, které se snaží ukázat specifický život místních obyvatel v minulosti.